Je třetího dubna, dvatisícečtrnáct. Skoro mi přijde, jako by někdo kalendář otáčel po deseti stránkách a ne po jedný. Jsou to už tři roky, co sem se přesně touhle dobou procházel po Svatý Zemi. Namísto v luxusnim teple mýho pokoje, provided by Ikea, jsem v otrhanejch converskách s batohem na zádech putoval po vyprahlý poušti. Ten samej člověk, ale přitom uplně jinej. V televizi dávali nedávno Pána Prstenů. Na konci třetího dílů, když je zlo zničeno a Frodo se vrací do Kraje, kde ale už není tak uplně šťastnej, nostalgicky pronese:“Jak se člověk vůbec může vrátit?“, načež se opět vydá na cestu.
Tady, v mym vlastnim Kraji, asi rozumim tomu jak to myslel. Cesty a Dobrodružství Váš vnitřně změněj a už není cesty zpět. To, co zažijete a vidíte ve vás nechá stopu, která Vám nedá spát a Vaše srdce se už doma nebude cítit na správném místě. Získáte nadhled a perspektivu, ale už nikdy Vám nebude stačit pohodlí domova. Lákání dálek.. kolik toho o nich bylo napsáno.
Chci napsat o tom, jak jsem přijel do Jeruzaléma, ale je to těžší, než jsem si myslel. Tyhle zážitky, který už se nemusí opakovat, jsou tak silný, že se o nich bojim i napsat, protože bych je moh napsat špatně. Ne snad nepravdivě, ale vim, že když o tom napíšu teď, už o tom nikdy nebudu psát znova. Nevim, jestli jsem připravenej na to o nich psát. Nebo o tom, jak jsem se potkal starýho ožralu v baru ve Vancouveru, co mi změnil život, a už sem ho nikdy neviděl, abych mu moh poděkovat. Anebo ten smutnej kluk, kterýmu umřel táta, a poradil mi, ať jedu na jih místo na sever. Ani sem o tom nikomu nevyprávěl. Psát o tom by znamenalo uzavřít ten kruh událostí a vyrovnat se s tim, že je čas jít dál. Ale to je asi život.
Tohle není žádnej světobornej nález. Každej, kdo cestuje to ví a uvědomuje si to. Dnešní generace vysokoškolských studentů by se dala nazvat taky jako Erasmus generation. Jet na semestr do zahraničí asi nikdy v minulosti nebylo jednodušší, díky Evropská Unie! Má to určitě obrovskej kulturní a společenskej přesah, ale každýho, kdo někam vyjede, ta zkušenost změní. Troufám si říct, že k lepšímu, i když být spokojený je pak o trochu těžší. Ale není cestování jako cestování. Nebudu teď mluvit o extrémech jako je zájezd s Exim Tours anebo jet se podívat jak se vyvíjí konflikt v Sýrii, ale vždycky prosím lidi okolo mě (když někam jedou), ať jedou na vlastní pěst.
Občas je to o hubu. Dostanete se do situací, který Vás ani ve snu nenapadly, a tam začíná veškerá zábava, kterou Vám cestovka nezprostředkuje. V tu chvíli to tak ani brát nemusíte, je to opruz, zima, ste mokrý, všude to smrdí a chcete jen bejt doma v teplý posteli. Kolikrát už jsem se styděl přesně za tenhle pocit. Ale nakonec se budete chtít vrátit a projít to všechno znova. Protože tam, v tý zimě a nepohodlí, jste byli dokonale odkázaný na vlastní schopnosti a vlastní život jste si uvědomovali skrz šrámy na duši. Tenhle pocit je jako droga. Žádná chemická substance se tomu nevyrovná (a právě těma si můžete ten pocit zkoušet nahradit po návratu domů-nejsem vyjjímka). Adrenalin vám tluče do hlavy a je jen na vás, jak se bude příběh vyvíjet dál. Můžete zavřít knížku, vzdát to a vrátit se zpátky. Nebo zavřete oči, řeknete si „seru na to“ a jdete dál, peklem, až dojdete na konec a už Vás nic nerozhodí. Jako člověk vyrostete.
Tyhle zkušenosti jsou pro mě důležitější než vysokoškolskej titul, a proto si je dávám do životopisu. Možná je to divný, ale to je mi jedno. Když se mě na to někdo u pohovoru zeptá, rád mu to vysvětlim a je mi jedno jestli to pochopí nebo ne. Nemám žádnej respekt k profesorům, co si udělaj Bc,Mgr,PhD, a pak jdou učit, nejlíp třeba něco jako je diplomacie. Praktický zkušenosti jsou všechno.
Na první pohled poznáte, když máte co dočinění s člověkem, kterej viděl svět a plavil se po mořích. Nevim jak je to možný, ale zdá se mi, že naše oči vyzařujou příběh každýho z nás. Osobní tragédie, křivdy, provinění, hříchy i čistota, všechno to máme napsaný tam, kde to každej může vidět.
Všechny důvody, proč si nemůžete splnit svoje sny jsou vaše vlastní výmluvy. Není nic jednoduššího než sebrat se a jet. A jestli něco platí, pak to, že cesta je důležitější než cíl.
