Žítí bych občas přirovnal k přistávání v letadle. Držíte se křečovitě opěradel a doufáte, že všechno dobře dopadne. Přesně tenhle pocit jsem měl když se můj vlak přibližoval Jeruzalému. Jako bych poslední měsíc prospal a nějakej autopilot odved všechnu práci za mě. Až na to, že mě zaved sem, na hranici Negevský pouště, do kolébky civilizace a středobodu několika světovejch náboženství, do města, pro který statisíce lidí byli ochotný opustit svoje rodiny, přátelé, a položit život. Všechno co sem musel udělat já bylo koupit si levnou letenku od Student Agency a projít dost intimní bezpečností kontrolou na letišti (nic v porovnání s tim, co provedli tý holce z Palestiny, kterou odvedli do útrob letiště semnou). A pak sem se probudil v tomhle vlaku..
Dostat se do Jeruzaléma z Tel-Avivu lze několika způsoby, ale já si vybral vlak, i když to je nejdražší a trvá nejdýl. Na internetu slibovali působivou podívanou z okna a projíždění historickou trasou. Ne nadarmo se řiká, že Tel-Aviv má nejlepší noční život na světě. Můžu potvrdit, a i proto sem z historický trasy a působivé podívané nic neměl. Probudil jsem se tak vylitej, že mě museli nasměrovat na nejbližší sherut (izraelský hromadný taxi), kterej mě dovez na nádraží. Mojí perfektní hebrejštinou jsem byl během hodiny schopnej vysvětlit kam jedu a těsně předtim, než se moje hlava opřela o sedadlo, usnul. Příjemný dvě hodiny..
„Jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme!“ (Izaiáš 22:13)
Jeruzalém nabízí dvě vlakový nádraží. První se jmenuje „Biblical Zoo“ a druhá překvapivě „Jeruzalém“. Neměl jsem tušení, kde vystoupit, ale aby mi nic neuteklo, zvolil sem už tu první. K náboženství mám pasivní obdiv, nejsem věřící, ale biblická zoo zní zajímavě! Představoval sem si biblický výjevy, muzea, možná svatou Marii. Bohužel, Izrael zřejmě postrádá moji fantazii, protože jediný co je na stanici Biblical Zoo je... Zoo.
Tady sem, je asi deset hodin ráno, na dlouhym nástupišti krom mě ani noha a všude okolo poušť, do který nekompromisně praží slunce. Co teď, debile.. Aby toho nebylo málo, začal sem potřebovat na záchod, a ne zrovna tim způsobem, kterej by se dal vyřešit za každym keřem. No co, tak jdem...
Vydal sem se po cestě neznámo kam, až sem došel k vrátnici do Zoo. Byla to hrozná komerce, ale zoufalý situace si žádají zoufalý činy. Ještě měli zavříno, všude lítali zaměstnanci a něco připravovali, ale na vrátnici stál postarší izraelec a hlídal vstup. Přišel jsem za nim, snažil se vypadat jako ztracenej šmoula a poprosil, jestli bych si u nich moh dojít na záchod. Nerozuměl mi ani slovo, a tak sem zanevřel na angličtinu a zkoušel si vzpomenout jak mluvili neandrtálci. Vyšlo to. Asi mu mě bylo líto, tak mi zabavil batoh a ukázal kudy jít. Vypadal sem jak ukázkovej turista, ale dostat se do zavřený Zoo na předměstí Jeruzaléma pokládám za dobrej výkon. Prošel jsem okolo zaměstnanců co vodili zvířata, tady po mě vyběhla opice a ošetřovatel okolo mě táhnul Zebru. Kluk z Domašína, co tady dělám.. Tohle sem ani nikomu nevyprávěl, zvláštní.
O tři hodiny a pět bolestivejch kilometrů v polednim slunci později jsem došel do Jeruzaléma. Je to hrozný klišé, ale vycházel sem do kopce, z asfaltu se kouřilo jako v těch Americkejch filmech, takže všechno mělo dost epickou atmosféru, a předemnou se rozestíralo tohle biblický město. Občas je cestování dost opruz a máte největší chuť to zabalit, ale přesně tohle sou momenty, kdy to všechno stojí za to a vy se nemůžete neusmát vlastnímu osudu.
Následoval tradiční kolotoč nečekanejch událostí, který vyplývaj z toho, když ste líný se na věci připravovat a řešíte problémy až když přijdou. Nevěděl sem, kde je hostel, ve kterym sem si rezervoval pokoj, takže sem dvě hodiny bloudil a ptal se židů v hábitech s těma legračníma kudrlinkama kolem uší. Vždycky doufám, že semnou na pokoji budou aspoň tři pohledný cizinky, ale zas to byl jen tlustej asiat. Třeba příště. Umyl sem se, ukrad mapu na recepci a vydal se vstříc tajům tohohle potícího se města.
Většinou se mi při vzpomínání vybavujou obrazy. Procházení obrovskou branou do historický části starýho města, obehnaný vysokýma hradbama. Hned tam se mi někdo snažil prodat čínský suvenýry. Komerce je prostě všude, nutný zlo. Pak už se to zlepšilo. Exotický koření ve vzduchu. Vůně falafelu, nejlepšího co sem kdy měl, a cizrna. Myrta a koriandr. Tržnice, která vás veme o tisíce let nazpět v čase. Do uší vám bije krásná hebrejština mísící se s arabštinou v arménský čtvrti. Zeď nářků a Golgota. Pohled ve tváři kluků v mym věku, který procházej městem v hábitech – rabíni v učení, jedinej způsob, jak se vyhnout tříletýmu angažmá v izraelský armádě na hranici s palestinou a jediná záchrana judaismu. Tady na těch místech se tvořily dějiny. Nemusíte být věřící aby to ve vás vyvolalo pokoru. Asi jako když si nasadíte kravatu. Zavírám oči a představuju si křižácký výpravy, všechny ty války a krále, který usilovali, aby zrovna tohle město patřilo jim. Pod tou vrstvou písku a prachu je dost možná ještě krev Kristova. Vybavuje se mi tajemná atmosféra nepřístupný muslimský čtvrti a mešity Al-Aksá. Kejklíři u Damašský brány. Ten pocit, když sem ze střechy jedný budovy volal domů mámě a holce, co sem jí měl rád. Svoboda.
Stmívalo se a já chtěl ještě vystoupat na horu Sijón. U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.“ (Žalm 137:1) Viděl jsem jí, ale neviděl žádnou cestu, která by k ní vedla, tak jsem udělal to, co člověk někdy udělat musí; prostě jsem šel. Uplynula asi hodina a já byl pořád daleko. Dostal jsem se do dost ošklivý čtvrti. Všude rozbořený baráky a muslimové. Měl jsem strach. Jezdili kolem děti, tak jsem se jich zeptal na cestu. Smáli se, ale neodpověděli. Ukázali, ať jdu za nima. Šli jsme dolů po schodech k nějakejm bytům. Stála tam stará paní v šátku, křičela na mě arabsky a vůbec to neznělo přátelsky. Přidali se další a něco na mě ukazovali. Radši jsem odešel, ale odmítnul se vzdát. Zkusil jsem jinou cestu a ztratil se, už zase. Opět jsem potkal děti a chtěl si je aspoň vyfotit. Ukazuju, jako že budu fotit a oni zvedaj pěsti nad hlavu. Dělaj to všechny, je to strašidelný. Pak jeden sebere šutr velkej jak moje ruka a hodí ho po mně. Přidávaj se ostatní, smějou se u toho. Jeden člověk mi jindy řek, že v Jordánsku maj děti kamenování jako národní sport, dělaj to z nudy. Už mu věřim. Otočil jsem se a rychle odešel, když se objevili jejich rodiče. Vracim se odkud jsem přišel a míjí mě auto. Najíždí na mě, musim uskočit. Ó Babylóne..
Už je skoro tma a já jsem zpátky ve městě, tam, kde skončim vždycky – v baru. Bar je můj kostel, pivo moje hostie a barman můj kněz. Je to místo pro osamělý lidi, co si chtěj připadat, že někam patřej. A taky se toho tam dá hodně zažít. Jsou velikonoce, pro židy Pesah, tejdenní událost, kdy nesmějí jíst nic co pochází z ječmene, neboli chametz, takže pivo v hospodách je zakázaný. Víno je pro ně ale posvátný pití, jsem na svym místě. Sedám si k baru a sleduju fotbal v televizi. Vedle mě je žid v hábitu a pije víno. Nerozumíme si ani slovo, ale vždycky, když dá někdo gól, křičíme a plácnem si. Seznamuju se s barmankou, píše mi tipy na dobrý izraelský kapely. Když cestujete, můžete bejt kdo chcete. Občas si z nudy vymejšlim fiktivní životní příběhy. Ne že by kluk z Domašína v Izraelskym baru nebyl pro mojí potřebu dost zajímavej, ale je to zábava. Naše osudy se pro tenhle večer střetly a už nikdy se neuvidíme.
Žid odchází a střídá ho starší chlap, tak k padesáti. Sedá si a zdraví mě. Doporučuju mu drink a dáváme se do řeči. Američan, ale musel utýct ze země, protože obhajoval špatný lidi a chtěli ho zabít. Několikrát. Tak se teď schovává tady. Řiká, že tu má byt, peníze nepotřebuje. Nabízí, že u něj můžu zůstat kdybych potřeboval, zadarmo. Bar je můj kostel, víno moje hostie, barmanka můj kněz.
Třetí den, zabíjim čas, škoda, že tu nemůžu zůstat dýl. Poslední večer. V hostelu má bejt ten večer karaoke. Většinou to bejvá dost propadák, ale dávám tomu šanci. Sedim u baru a piju nechutně drahýho Heinekena (můj rozpočet by byl o dost klidnější, kdybych nebyl alkoholik). Už tomu chci dát sbohem a najednou se ve dveřích objeví chlápek, s kterym sem popíjel dva dny v Tel-Avivu. Život napsal sám. Je to angličan, už si nepamatuju čim se živí. Jeden z nejzvláštnějších lidí co sem kdy poznal, musel mít nějakou hrozivou vnitřní tragédii. Chladný oči a když se smál, skoro nehejbal ústy. Strašidelná mimika, ale za jeho přízvuk bych vraždil. Dáváme se do řeči a už v tom jedem, vyrážíme do města. Marnost střídá zábavu, pátá ranní. Irskej bar (proč jsme v Izraeli šli do irskýho baru?), už chtějí zavírat. Všechno nabírá opilý obrátky a já dostávám závratě, chci jen aby to skončilo. Krásná barmanka. Vždycky, když piju, mám potřebu upozorňovat holky na to, že sou krásný. Snad ne ani proto, že bych s nima chtěl něco mít, ale prostě proto, že mi jejich krása imponuje a doufám, že se o ně někdo stará tak, jak by si zasloužily. Já to nikdy nedělal. Angličan objednává drahý šampaňský pro nás dva. Začíná to bejt divný, mám z něj strach. Bylo mi v tý době asi osmnáct. Platíme a jdem domů. Cestou nočnim Jeruzalémem mi řiká, že mě má rád. Naštvávám se a řikám, že nejsem teplej a ať toho nechá. Nemám nic proti osobním preferencím, ale nesnášim když to na mě zkoušej a v Praze se mi to stalo už tolikrát, že sem si zvyk. Ó Babylóne..
Žítí bych občas přirovnal k přistávání v letadle. Držíte se křečovitě opěradel a doufáte, že všechno dobře dopadne. Budím se a vyrážim na vlak. Je čas posunout se dál na jih. Nemá to žádnej důvod, ale jednou to třeba všechno do sebe zapadne a nebudu muset ty opěradla držet tak křečovitě, protože budu mít všechno ve svých rukou. Do tý doby se nechávám unášet osudem, sbohem, Jeruzaléme.
Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.(Žalm, 131:8)
