Fucking Poseidón!

“Fucking Poseidón!”, zhodnotí situaci Pascual a běhá z přídi na záď. Bez trička a ve lněných kalhotách vyhrnutých pod kolena vypadá tmavý Ital jak z Verneových románů. Křikne na mě, ať podržím kormidlo a bleskově skasá hlavní plachtu i kosatku. Vítr je nebezpečně propíná a lanoví zlověstně praská, div že nevytrhne kus paluby  Plachetnice drtí rozbouřené moře a řítí se směrem, který určujeme jen z malé části. Strach ze smrti utopením je na místě. Dávám si pozor na ráhno, protože dostat po zádech a spadnout do vody, jako dnes ráno, by mohla být poslední věc co v tomto životě udělám. Kam až oko dohlédne není vidět nic jiného, než burácející moře a tmavou oblohu. Na myšlenky není čas, hlavní roli hrají reflexy a svalová paměť, kterou nemám. Loď mě neposlouchá. Stěžeň se kymácí ze strany na stranu, s každým zhoupnutím nabere paluba trochu vody a Paky se zubí od ucha k uchu.

Dojeli jsme do klidnější části zálivu, kryté z jedné strany horami. Bouře zmizela stejně rychle jako přišla. Mraky se rozestoupily, slunce prosvítá skrz tmavě modrý oceán a naší náladu . Sedíme na přídi paluby nyní zakotvené lodi a sledujeme pruty na jejichž konci bojují dvě malé ryby o život. San Miguel odehnal všechny obavy stejně jako černé mraky a ani nám nevadí, že ryby neberou.

„S tátou jsme jezdili na žraloky, v malý bárce, skoro každý víkend a jednou jsme ho fakt viděli. Chtěl se nám dostat na palubu a musel jsem ho mlátit do hlavy veslem, aby nepřevrátil celou loď.“ Poslouchám Pakyho vyprávění a užívám si tenhle vyjímečný kolorit událostí, které mě dovedly až sem, do mrazivého Atlantiku na jihu Portugalska. „Vždycky jsme něco chyili, táta byl skvělej rybář, mel harpuny, ocelový sítě. Máma mu pořád opakovala, že už ryby jíst nechce, ale on stejně každý ráno vyjížděl na moře a vracel se až večer. Nikdy nechtěl pracovat pro někoho jinýho víš, pro nějakou firmu.“

Poslouchám Pascualovo vyprávění a občas si připijeme. „Al Poseidón!“ O jeho tátovi už jsem slyšel spoustu příběhů. Prý ho všechno naučil, tak jako teď učí on mě.  Vytáhneme pruty a přehodíme na jiné místo, ale o ryby tu stejně vůbec nejde.

Nemám žádnou víru, ale věřím ve svojí intuici a právě tady funguje naplno. Všechno tady do sebe zapadá. Zvuk o sebe se tříštících vln, křik racků, kymácející se loď a .. to hlasité ticho. Nevím, co mě k moři pořád tak táhne, ale je to volání které nejde neslyšet.Daleké přístavy, těžká dřina a železná kotva. Rum je klišé, ale alkohol určitě. Slaný vzduch smíchaný s vůní benzínu, vítr ve vlasech a svoboda. Nevím, čím jsem byl v minulém životě, ale středoevropan určitě ne.

Slunce se přemístilo k západu a Pascual, narozdíl ode mě zkušený námořník, rozhoduje, že bysme se měli vydat zpátky. Vytahuji kotvu zatímco on spustí plachty a staví se ke kormidlu. Nyní je kormidelník on. Držím otěže a vykláním se abych vyrovnal loď, která se pomalu rozjíždí směrem zpět do rybářské vesnice, kam mě přivedla – jako už tolikrát – úplná náhoda. Vítr napíná plachty, plujeme teď po větru a nemusíme ani kličkovat. Občas mi vlna zmáčí záda a Pascual se mi vysměje. „Vamonos!“, zvolá španělsky a zvedne ruku zaťatou v pěst.

Trvá to asi hodinu. Otěže už mi těžknou v rukou a mám co dělat, abych ráhno udržel rovně. Dopádlujeme do přístavu a přivážeme loď ke břehu. Rád pozoruji Pascuala při práci. Snažím se všechno naučit, ale jeho ruce mají za sebou  dvě  desítky let života na moři. Pevný uzel uváže rychleji než stihnu pochopit jak to udělal a tak mi vše ukazuje znova. Mluví dobře anglicky, ale většinou používá španělštinu, naschvál, abych mu špatně nerozuměl. To mi vadí a tak mu nadávám. On se směje a začne mi nadávat taky, prý že se mám vrátit do střední Evropy.

Zajistíme loď, schováme plachty a vyndáme zásoby, co jsme vezli sebou. K molu přichází Ana, Pascualova přítelkyně, která by klidně padla za Pocahontas. Už z dálky je poznat, že je naštvaná a křičí, kde jsme byli tak dlouho. Měla strach, když udeřila bouře. Paky se jen směje a vyzvedne jí vysoko do vzduchu. Beru síť, pruty ajdeme ke skromnému domovu daleko od domova.

Je večer. Sedíme v místní hospodě, kterou tvoří jedna místnost přistavená k domu zdejšího rybáře. Jsou tu snad všichni chlapi z vesnice, přibližně dvacet lidí. Je středa, ale tady na tom nezáleží. Nevím to jistě, ale myslím, že zaměstnaný tak jak to známe, tu není vůbec nikdo. Většinou staří, větrem ošlehaní námořníci. Všichni mají zarudlé obličeje a o holení se tu nikdo nestará. Z rádia hrají tesklivé portugalské písně a dělíme se o podlouhlou rybu jména, které neznám. Nikdo se mě neptá, odkud jsem, nejspíš proto, že se ke mě nikdo nechová jako k cizincovi a já jsem za to vděčný. Nikdo se mě vlastně neptá vůbec na nic, jen mi podali rybu. A kořalku.

Pascual se zvedl a líčí naše dnešní dobrodružství. Rozeznávám pouze slova „moře“, „vítr“ a „smrt“. Nevím, co říká, ale mám podezření, že z našeho dnešního dobrodružství udělal biblickou tragédii. Máchá rukama a najednou se všichni začnou smát. Asi řekl něco o mně. „Když táta chytil nějakou rybu a máma jí nechtěla, taky jí nechal chlapům v hospodě“, řekne mi anglicky a já vím, že anglicky mluví jen když nechce aby Ana rozuměla. Vypadá bezstarostně. Ne všechno je ale tak, jak se na první pohled zdá a tenhle fakt mi z hlavy vyžene i ty Portugalské tóny od okolních stolů. Vím od Any, že Pascual nikdy svého otce nepoznal. Odešel od jeho matky když byl Pascualovi rok. V osmnácti se Paky s matkou přestěhoval do Španělska a teď žije s Anou tady. Jeho domov je všude, kde je moře a kde po něm nikdo nebude moc chtít.

Přemýšlím, proč si pořád vymýšlí příběhy o svém otci a jeslti si myslí, že jsem neviděl film čelisti. Každý si své démony asi nosíme sebou, ať už ve střední evropě nebo tady u chladného atlantiku. Tóny utichají, nevím, kolik je hodin, ale asi nebude dlouho do půlnoci. Pascual se kymácí ze strany na stranu. Postaví se na židli, zvedne kořalku nad hlavu a vyzve okolí s hlasitým „Al Poseidón!“, načež spadne pod stůl. On rozumí moři a já zase kořalce, což nemůže unést a tak každý večer vypadá nějak takhle. Chytám ho kolem ramen a vedu domů k Aně.

Stoupáme na malý kopec a moře se rozprostírá za námi. Měsíc nám svítí na cestu a ticho ruší jen Pascualovo mumlání něčeho v Portugalštině. Doma ho hodím na postel.
„Gracias, hermano“, vydá ze sebe s velkým usílím.
 „Teď se jdu vyspat s Anou, vole“, odpovím česky.
„Que“? Zamumlá.
„Nada, hombre, duerme“, odpovím a zavírám za sebou dveře.

 Jdu ven a sedám na kamenný schod před dveře. Otevřu si poslední San Miguel a přemýšlím. O lidech, o štěští, o neštěstí. Všechno je nakonec jen příběh. Někdy dobrý, někdy špatný. I Pascualův otec je jen příběh. Pokud exisituje pro něj, existuje i pro mě. Připíjím na něj; Al poseidón! Pozoruji odraz měsíce na hladině oceánu. Měsíc, jako všichni, má očividně také dvě tváře.