Bylo mi devatenáct, miloval jsem holku z Iránu a věci jako kariéra nebo zodpovědnost mi nic neříkaly.
Pro pochopení tohoto a dalších článků doporučuji přečíst si dřívejší článek 500 slov – Prolog: http://petrholoubek.blog.idnes.cz/c/438062/500-Slov-Prolog.html
Když člověk ze dne na den přestane chodit do práce, hodně věcí se najednou změní a chvíli trvá, než se tomu přizpůsobíte. Není to jako standardní volno nebo vánoční pauza – po volnu, dovolené se všechno vrátí do zaběhnutých kolejí a přísun peněz se obnoví, není se tedy čeho bát. Když podepíšete výpověď, není se kam vracet. Žádné peníze Vám už nepřijdou a všechno je najednou na Vás. Máte nekonečně možností, ale co s nimi?
Naštěstí máte ale také tolik času, že nebudete vědět co s ním. Času na bilancování, předhonocování, vzpomínání. Máte čas na lidi, které jste dlouho neviděli a kterým jste pořád tvrdili, kolik máte práce. Na soubory v počítači, kterým jste se z nedostatku času vyhýbali obloukem. Na obrazy v hlavě, o kterých jste nechtěli přemýšlet, protože by to bolelo.
Už chvíli mi leží v hlavě pár věcí, scén z dob minulých. Všechny dělí čas přibližně jednoho roku. Mám teorii, že člověk se neustále mění, vyvíjí, ale i deformuje. Každý měsíc si přijdu jako naprosto jiná osobnost. A stejně to mám i se vzpomínkami.
Začnu chronologicky. První obraz, který se mi v těchto dnech vrací, je z Izraele. Koukal jsem nedávno na Království nebeské. Jakobych znovu byl v Jeruzalémě, bloudil starým městem, jedl falafel před Damašskou bránou a sledoval taxikáře snažící se nalákat turisty na cestu do Betlému. Bylo mi devatenáct, miloval jsem holku z Iránu a věci jako kariéra nebo zodpovědnost mi nic neříkaly.
Druhý je o rok mladší, z Ameriky. V podstatě jsem ukradl auto a vydal se s ním na blind do Ameriky. Místo a čas, který mě první napadne je motel v Oregonu, kousek od hranic s Kalifornií. Byl jsem na cestě už asi dva týdny a poprvé jsem si zapnul telefon. Do té doby bylo vše víceméně v pohodě, euforie z neznámého byla silnější než strach z možného a každá státní hranice byl velký úspěch. V tu noc, kdy jsem se přijel ubytovat do motelu v Oregonu se ale něco změnilo. Uvědomil jsem si, jak jsem sám, daleko a co by mě mohlo potkat, už jen kdyby mě zastavila policie (neměl jsem žádné pojištění na sebe ani auto). Ležel jsem na posteli a byl strachy bez sebe, nemohl jsem se hnout. Poprvé jsem zapnul telefon a zavolal babičce v Kanadě kde jsem. Řekla mi, ať se okamžitě vrátím do Kanady, odkud jsem vyjel. Položil jsem telefon, vypnul ho a snažil se usnout. Nešlo to. Ráno jsem jel dál.
Třetí, nejčerstvější a nejsilnější, je z letošního léta v Thajsku. Zaparkovali jsme s kamarádkou motorku u obydlí na malém ostrově a slyšeli křik od vedlejší chatrče. Šli jsme se tam podívat. Na terase sedělo asi deset lidí. Dva dospělí, zbytek děti. Uprostřed byl malý dort. Všichni seděli na zemi a zpívali Happy Birthday To You jednomu prckovi. „Pojď, přidáme se“, řekla Johana. Přišli jsme k nim a začli zpívat. Deset lidí sedělo na zemi uprostřed džungle, smálo se na nás a nic na světě se nezdálo jako problém.
