500 slov - My, co se nebojíme..

Nemám nic co bych komu nabídnul, než svoje vlastní zmatení. Něco podobnýho kdysi napsal Kerouac. A já už mám dlouho pocit, že mu rozumim.                                                                                                                           

Znáte to. Všichni už mají něco v sobě a začínají se říkat věci, které by nikdo za střízliva neprozradil. Už se mi to stalo hodněkrát. Vrátím se z Prahy nebo z ciziny domů, na vesnici, a někdo z mýho okolí si mě veme stranou. Kamarád, kamarádova holka anebo třeba hospodskej. Koupěj mi panáka a skoro provinile mi řeknou, že mi záviděj, nebo hůř, že mě respektujou. Za to, co dělám, že se nebojim, že nedělám co ostatní. Že sem dobrej.

V první chvíli to člověka potěší, ale ten pocit zmizí rychlejc než panák ze špinavýho hospodskýho pultu. Přijde provinilost a pak ticho. Nikdy nevím co říct. Nevím, jak vysvětlit, že obdivujou něco jinýho, než si myslí. Svoji vlastní verzi toho, co dělám. Že to není odvaha ani um, ale naopak, zbabělost a nezodpovědnost.

Nechci jim to vysvětlovat. Asi protože si to nechci přiznat. A tak vypiju panáka, chytnu je okolo ramen a přihodim třeba nějakou historku k dobru. Těch mám dost. Těch krátkejch okamžiků, který stojej za vyprávění. Těch těžce zaplacenejch historek..

Asi by mi nevěřili, kdybych jim řek, že netoužim po ničem jinym než být jako oni. Spokojit se a neblbnout pořád. Že člověk kterýho obdivuju nejvíc je můj spolužák ze základky, kterej už má dítě a staví dům. To je přece krásná věc. Že obdivuju tu odvahu, rozhodnout se vzít na sebe zodpovědnost za někoho jinýho, stvořit novej život a dát tomu všechno. Já sem akorát.. tak strašně zmatenej.

Nedokážu jim vysvětlit, že když si splníte svoje sny, Váš život je hrozně prázdnej. Protože zjistíte, že fakt můžete dělat co chcete, ale nikdy nezjistíte co to je. A jakmile tu hranici překročíte, už není návratu. Jedno místo už není Váš svět. A tak hledáte a ani nevíte co. Něco novýho. Jako když jste to zažili poprvý. Stát v converskách v Negevský poušti. Jet vstříc západu slunce podél Atlantiku. Vidět civilizace, co už na tomhle světě nejsou.

Život ale není takovej. Nebo možná je, nevim. Už jsem Vám řek, že jsem hrozně zmatenej. Jednou jsem čet o krejčím z Itálie. Ptali se ho, proč se rozhod stat se zrovna krejčím. Odpověděl, že tenkrát si nevybírali. Jaký to muselo bejt krásný! Když jste museli dělat, co Vám někdo řek a jinak to prostě nešlo. A tak jste to dělali jak nejlíp dokážete. Možná proto dneska neseženete dobře padnoucí sako.

Není pro mě cesty zpět. A tak hledám hranice svýho ubohýho života. Běhám dál, zápasím tvrdějc, piju víc. Jen pro ten pocit adrenalinu pumpujícího v žilách. Jako tenkrát, na druhym konci světa. Po třech whiskách jste pořád v tom stejně krutym světě, ale už Váš nedrží pod krkem. Je to teď a tady. Bezdomovci, pijani, kaskadéři bežnýho života. To jsou lidi pro mě. Možná protože vidim, že I oni jsou zmatený. Že kdysi asi nevěděli jak dál. A tak se cejtim doma už jen ve čtvrtý cenový. S o generaci staršíma lidma. Pod vlivem, když nemusím přemýšlet, co sakra udělám s časem, kterej mi byl nadělen.

Nedokážu se už nadchnout pro věci, o kterých si myslim, že pro mě nemaj význam. Ne po tom, co jsem viděl. Momenty, kterých si vážím, nejsou ty, který ostatní pokládaj za důležitý. Vidim zvláštní poetiku v zavírající hospodě a posledním opilcoj, co se z ní potácí. V cigaretě vykouřený u vody za slunečnýho dne. Chladnym vzduchu v plicích hned po probuzení. 

Najednou mi přijde, že rozumim tomu, jak se někdo může zničit. Proč se Kurt rozhod dát si brokovnici k hlavě, když byl přece bohatej, to každej dneska chce. Proč někomu nestačí vila se žralokem a krade až dokud ho nezavřou do konce života do místnosti dva na dva metry. Nejsme stavěný na stagnaci. Potřebujeme růst, zlepšovat se. Darwin na to přišel. To co bylo včera super už je dneska tak nějak normální a zejtra už to bude stat za hovno. Jenže občas narazíme na hranici vlastních možností. Člověk co jednou obrátí jehlu proti žíle už těžko bude hledat další metu, a tak je odsouzenej k jistojistý záhubě. Prachy sou nakonec jen prachy a nudit se můžete v trabantu stejně jako ve Ferrari. Je to konec konců jen pár svařenejch plechů. A tak blbnem, zkoušíme, kam až můžeme zajít a dřív nebo pozdějc narazíme. Někdo tvrdě, někdo míň.  My, co se nebojíme.