Slovensko - Turčianské Teplice a okolí

Letošní rok jsou velikonoční svátky nezvykle brzo. Kam se vydat? Hory nebo první výlet do přírody? Příjmáme pozvánku od našic slovenských přátel k návštěvě Turčianských Teplic a okolí.

Již od pondělí visíme na internetu a sledujeme počasí, s blížícím se termínem odjezdu je více jak jasné, že svátky budou se sněhem a teplotami lehce nad nulou. Vracím tedy zpět do auta sněhové řetězy a do skříní přidáváme o svetr navíc.
Vzhledem ke školnímu volnu, můžeme jet už ve čtvrtek dopoledne, ale jak se později ukázalo, osud tomu chtěl jinak. Ve čtvrtek ráno si s Igorem odsouhlasíme odjezd ve dvě hodiny s tím, že se potkáme na dálnici. Ovšem okolo desáté hodiny nám je jasné, že plány se mění. Na D 1 se strhla sněhová bouře a v okolí Humpolce do sebe v obou směrech narazilo více než 120 aut, tím pádem se dálnice stala na dlouhé hodiny neprůjezdná.

Volíme tedy pozdější odjezd a alternativní trasu přes Jihlavu, přičemž na dálnici se napojujeme až u Měřína. Na parkoviště v Rájeckých Teplicích se po strasti plné cestě dokodrcáváme těsně po půlnoci a jen krátkou chvilku před Pištěkovými, kteří volili severní cestu po hradecké dálnici.
Ráno nás čekala túra ke zřícenině hradu Lietava, což měla být původně klidná, dvouhodinová vycházka, ale to by nebyl Igor, aby nezabloudil. Opravdu nevím, jak to dělá, ale zase se ztrácíme a marně hledáme zelenou turistickou značku, přičemž se brodíme bahnem a s přibývajícími výškovými metry, i sněhem.

Postupně Igor ztrácí sympatie všech okolo sebe a zejména své ženy Jitky, na které je znát těžká nasranost. Štěstí se na nás nakonec usmálo a na vrcholku stoupání narážíme na vytouženou zelenou značku, které se až do konce výletu nepouštíme, byť tu padají různé nápady.
Prokřehlí a znavení se jdeme ohřát do termálních lázní Aphrodite, které se svou výzdobou tváří, jako antické lázně, ale  je to totální kýč. Nicméně teplá voda nás dokonale zregenerovala pro večerní posezení v nedaleké hospodě.
V sobotu ráno se vydává naše kolona osmi karavanů směrem k Bojnickému zámku. A protože jsme v oblasti Malé Fatry, nemine nás přejezd i několika sedel, což může být v tomto počasí dost zábavné. Než se ale pustíme do kopců, je na řadě obec Rájecká Lesná, kde byl na počest návštěvy svatého otce Jana Pavla II na Slovensku, postaven krásný dřevěný betlém.

Po jeho prohlídce nás už čeká již zmíněný přejezd přes Fačkovské sedlo. A protože dole prší, je jasné, že výš padá sníh a cesta bude krušná. 
Naštěstí na silnici leží jen břečka, která nám nedělá sebemenší problém a do sedla vyjíždíme jako vítězové. Dál pokračujeme přes Prievidzu až do Bojnic. Na parkovišti zažíváme první vzpouru na palubě, Jendovi se nechce na prohlídku zámku (po pravdě, mě se nechce také) a přesvědčila ho až skutečnost, že se na zámku točila pohádka Šíleně smutná princezna. Slovenský Karlštejn, jak se Bojnickému zámku říká, máme za sebou, ještě skupinové foto a nabíráme směr Kremnica, město, proslulé svojí mincovní tradicí.Bohužel přijíždíme pozdě a mincovna je již zavřená a tak musíme vzít za vděk alespoň muzeem. Při odjezdu přes náměstí budí naše kolona karavanů trochu poprasku mezi místními, alespoň jsme sem vnesli trochu života.
Na řadě je návštěva středu Evropy. Ano čtete správně, mezi obcemi Kremnické Baně a Krahule při gotickém římskokatolickém kostele Sv. Ján, je prý ten pravý střed kontinentu. Ale všechna tvrzení o údajném středu Evropy závisí na vymezení hranic Evropy. Citace Wikipedie říká:  Může to být těžiště desky ve tvaru Evropy. Může to být místo, které má nejblíže ke všem mořím, omývajícím břehy Evropy. A záleží na tom, zda k Evropě přičteme i její ostrovy. Některé definice za Evropu nepovažují například Rusko.  A pak se v tom vyznej.

Nicméně Slováci to vzali do svých rukou a na onom místě nacházíme malý pomník. Bez kompromisu. Naší dnešní poslední štací jsou Turčianské Teplice. Před bazénem, kde jsme chtěli přenocovat je plno, proto volíme náhradní variantu v centru města a jdeme rychle do hospody. Ale najít nějakou je celkem fuška, do hotelu bolševického střihu se nám rozhodně nechce a tak bereme za svou malou, panelákovou pizzerii. K našemu velkému překvapení je zde výborná kuchyně a nepřekonatelné halušky, které se musí zapíjet domácí borovičkou. Večer jsem usnul, jak do vody (spíše do borovičky) hozený.
Po klidné snídani se celá parta vydává do lázní. Vyjma mě, jednak nejsem moc relaxační typ a také cítím, že mi za krkem číhá nachlazení. Místo cachtání si prohlížím itinerář a plánuji trasu pro dnešní den. Konečně jsou zpět a můžeme vyjet vstříc léčivým pramenům Budišovka. Ochutnávka vřídelní vody chce trochu odvahy, protože její zápach je opravdu silný. Ti, kteří si šli k prameni pro vodu s prázdnou petkou se také s prázdnou vracejí. Poserové.

Po "osvěžení" pokračujeme do cíle dnešní cesty, lyžařského střediska Homolka ve Strážovských Vrších, kde nás nečekalo lyžování, ale rožnící se kůzle. Bylo opravdu skvělé a nás z té rozkoše zachvátila žízeň. Ale kam se vrtnout? V bufetu zavírají a v nedalekém hotelu nejsme evidentně vítáni. Končíme tedy u nás v karavanu, kam se pro dnešní večer nacpalo devět žíznivých lidí. Krátce, ale intenzivně slavíme Lenky narozeniny a jdeme na kutě, zítra nás čeká koleda.

K ránu mě budí rachot sypacího vozu a je jasné, že Velikonoční pondělí bude na bílé peřině. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybychom nestály v 765 n. m. a nečekala nás cesta do údolí.
Ale koledu jsme neodbyli a každá z přítomných žen a dívek dostala svůj díl. Nicméně jsme vše urychlili a sjeli dolů, abychom se vyhnuli možným komplikacím.

A protože obec Čičmany, do které jsme se chystali, leží v kotlině Strážovských Vrchů, jsou na místě obavy ze sjízdnosti silnice, jenž se brzy naplňují. Kolona karavanů se záhy začíná trhat a jeden po druhém se obracíme zpět.
Tím jsme přišli o zlatý hřeb celého výletu. Čičmany jsou známé svou rázovitou a unikátní architekturou - malovanými srubovými dřevěnicemi a první zmínky o obci jsou z let 1272. Tak snad se nám povede návštěva při některém z dalších výletů na Slovensko.

Přes vysílačky si ještě domlouváme společný sraz před Trenčínem, kde se loučíme s Lasičkami a vracíme se do Čech.

Vzpomínka na rok 2008.