Okolo jezera Lago di Garda - východní pobřeží a sever

Opouštíme jih jezera a po východním pobřeží míříme do Bardolina, městečka proslulého rudým vínem a svou cestu zakončíme v Torbole, místě jako stvořeném pro cyklisky, turisty a vyznavače vodních sportů.

Úterý 6.5.

Čeká nás opět krásný, slunný den, a když si vzpomenu, jaké bylo počasí při našem odjezdu z republiky a jak je dnes, srdce mi doslova zaplesá. I pro dnešní dopoledne budou naším dopravním prostředkem kola, na řadě je tentokrát východní část a to městečko Peschiera del Garda, které je rozděleno kanály a jeho stará opevněná část se nachází na třech ostrovech.

Cesta ani prohlídka netrvá dlouho a okolo oběda už balíme, abychom s naší karavanou popojeli po východním pobřeží více na sever, do městečka Bardolíno, kolébky proslulého stejnojmenného vína, rudé barvy a třešňové chuti. Místní STLP je asi dva kilometry od městečka, na břehu jezera a po našich minulých návštěvách víme, že bývá často plný, ale to není naštěstí dnešní případ, i když ta nejlepší místa u vody jsou už zabraná. Nevadí, s trochou šikovnosti se vmáčkneme do druhé řady a jsme „doma“.

Přes to, že ještě není pozdě, odkládáme kola na zítřek a zbytek dne věnujeme oddychu a městečku, které je zejména na podvečer opravdu kouzelné. Také nás ještě čeká jedno příjemné setkání, na své cestě na jih Itálie, se u nás na jednu noc zastaví „náš Pražák Honza“ s rodinou a než dorazí, jdeme se na chvíli natáhnout na břeh jezera. Podvečerní procházku Bardolínem nemůžeme začít jinak, než ochutnávkou vín, v jedné z mnoha vinoték, kterých je po městečku nepřeberně. Jsem ve svém živlu, vína jsou prvotřídní a je těžké vybrat jen pár lahví do mého archivu, ale jistotou je superiore, jehož pár lahví nakonec končí v batohu. Venku se pomalu stmívá a večerní atmosféra nás začíná pohlcovat, touláme se úzkými uličkami, podél scaligerského opevnění a mnoha zdobných vil, které si zde v milých staletích budovali zámožní Italové.

A protože milujeme ochutnávat rozmanitá jídla všude tam, kam přijedeme, nemůžeme vynechat ani zdejší typické jídlo-okouna (pesce persico) upraveného na mnoho způsobů. Městečko opouštíme za hlubokého večera, ale ten pro nás ještě nekončí, společných témat je mnoho, stejně, jako naše nevyčerpatelná zásoba vína. O tom, že ráno bude náročnější, svědčí pěkná řádka prázdných lahví, povalujících se u karavanu.

Středa 7.5.

Není lepší zkouška kvality místního vína, než to, že se očekávaná ranní kocovina nedostavila a náš záměr vyjet do vinic na kopcích za jezerem, není ohrožen. Máme sice mapu, ale spíše než na ní, budeme spoléhat na ukazatele vinné stezky Strada del vino, která začíná severně od Bardolina a vede přes Calmasino až do Castelnuovo.

Naší ambicí nebude hltat kilometry, jen se chceme projet vinicemi, z výšky shlédnout na jezero a možná ochutnat víno v některém z mnoha vinných statků. Ale nejprve se musíme vyšplhat prudkým stoupáním do kopců, což je pro Honzu na jeho plečce nelehký úkol, jenže je to srdcař a bojuje jako lev. Za dřinu jsme po právu odměněni následným dlouhým traverzem vinicemi, mezi kterými kličkujeme po úzkých stezkách, brodíme přes potoky a vychutnáváme si následný sjezd zpět do Bardolina.

Mezitím, co se my trápíme na kopcích, holky podnikly pěší výlet do sousedního městečka Garda, utratily nějaká eura a jejich úsměvy svědčí o tom, že dopoledne strávili podle svého gusta. Tím končí náš pobyt na východním pobřeží a poslední zastávkou cesty okolo jezera, bude jeho sever a města Riva del Garda a Torbole, místa našemu srdci nejmilejší. Už ani nespočítám, kolikrát jsme zde strávili volné dny, a troufnu si říct, že okolí obou měst, známe jak své boty a základnou nám vždy bývá STLP v Torbole, bezprostředně u vody, kam míříme i dnes. Je květen, takže nepředpokládám, že budeme mít problémy s místem, ale to, že na STLP budou stát jen tři karavany, jsem nepředpokládal ani v nejmenším. Prakticky máme celý plac pro sebe a pro Honzu to znamená velké dilema s výběrem toho nejlepšího místa, šíbuje po trávě jak mašinfíra po depu a ne a ne si vybrat. Trpělivě sleduji jeho snahu z poza volantu a když už se zdá, že je vybráno, poslušně zajíždím na vedlejší parcelu.

Zvláštností severu jezera je jeho středomořské klima, za které vděčí Pádské nížině, jehož teplé proudy vzduchu naráží na masiv Gardských hor a vytváří zde, uprostřed pohoří v pouhých 70 m.n.m., téměř přímořské počasí. To se nám však pro dnešní odpoledne trochu kazí a podle černých mraků, které se kupí u vrcholků hor, to vypadá na vydatný déšť. Tím pádem je o odpoledním programu rozhodnuto, zavedeme naše přátele do Riva del Garda, města pyšnícího se mnoha pamětihodnostmi, starým přístavem i pří pobřežní promenádou plnou malých hospůdek a barů. A jestli pro nás někde funguje génius loci, tak je to právě tady.

Čtvrtek 8.5.

Včerejší zamračené nebe je zapomenuto a na jezero dopadají ranní paprsky slunce, což je dobrá zpráva, protože dnes nás čeká kultovní výšlap všech cyklistů-Tremalzo 1.740m. Ještě než se pustíme do kopců, musíme vyřešit Honzovu výzbroj, protože na kole, které má, by mohl dojet tak maximálně podél vody do Riva del Garda. Jedinou možností je nedaleká půjčovna, kde se mu dostává kompletního servisu a nejen, že odjíždí na fungl novém celopéru, ale oblékl se do svítivých barev Nalini. Konečně vypadá jako správný bajker, ještě shodit pár kilo a je to dokonalé.

Výbava je jedna věc a zdolání kopce, druhá, proto doufám, že Honza svůj nedostatek najetých kilometrů přebije bojovností a na vrchol se s námi podívá. U mého Jendy je to jiné, Tremalzo už za sebou má, i když po asfaltu, ale chybí mu technika v terénu, který nic neodpustí. Uvidím, jak se s tím oba Honzové popasují. Včera večer jsem s mapou v ruce plánoval trasu a rozhodl se, že na vrchol se pokusíme dostat cestou, kterou jsem ještě nejel, z Riva del Garda -  Lago di Ledro - Passo Nota – Tremalzo. Teoreticky jsem vybaven, ale stačí jedno špatné odbočení a plán cesty mohu zahodit do koše…  Z Riva del Garda začínáme stoupat po Ponalské cestě (Strada del Ponale), vybudované v 19 st. do úbočí masivu Monte Oro a na jediné odbočce, která se nám postavila do cesty, zkouším improvizovat, což se nám velice rychle nevyplácí.

Zcela sjíždíme z plánované trasy a míříme na Pregasinu, kde končí moje znalost trasy a mapa, kterou žmoulám v ruce, nám cestu k Tremalzu neukáže, stejně jako turistické ukazovatele. Co teď? Stojíme s Jendou tak trochu bezradně u rozcestníku a rozhlížíme se okolo sebe, zda bychom se nemohli chytit jiných bajkerů, mířících stejným směrem a máme štěstí. Nejen, že jsme natrefili na správnou skupinu, ale oni jsou to dokonce Češi, skvělé.

Mezitím, než se s nimi dohodneme na spolu jízdě, docvakává nás i Honza a v kompletní sestavě jedeme za novými kolegy až na Passo Guil, kde se naše cesty rozdělují.

Oni pokračují dál a my čekáme na Honzu, který s námi v prudkých stoupáních ztratil kontakt, abychom pak společně dojeli na Passo Nota.

Díky jednomu minutí odbočky, jsme objevili krásnou cestu, která je zatím tím nejhezčím stoupákem na Passo Nota, co jsem jel. Jenda nemá s cestou žádný problém, dýchá mi na záda a i Honza se s cestou popasoval nad svoje možnosti. Ale před námi je ještě ten nejtěžší úsek-cesta na Tremalzo. Honzu vybavuji mapou, instrukcemi a potom už jedeme každý za své. Moje obavy o Jendu berou rychle za své, když se brzy usazuje na špici a udává tempo. Kopec nám nic neodpustí a s přibývající výškou začíná každé šlápnutí bolet čím dál více, jenže tahle dřina nás prostě baví. Nejde jenom o fyzickou kondici, ale i značnou porci morálnu, bojovnosti, bez které se tohle šílené stoupání nedá zvládnout. Prostě „bajkerská nirvána“. Pomalu se prokousáváme k vrcholu a před námi je již předposlední tunel Boca di Val Marzza a s ním přichází jedno velké překvapení, metrová závěj sněhu, plazící se do ústí tunelu. Tak to je bomba!

Počáteční nadšení se mění v němý údiv, ve chvíli, kdy jsme vytlačili kola nad bariéru a před námi se otevírá zasněžená cesta, vedoucí až k vrcholu. Počáteční pokusy o jízdu v rozbředlém sněhu končí pády a tak raději sesedáme z kola, a začínáme poslušně tlačit.

Nohy se boří do sněhu, kolo podkluzuje a jen zřídka kdy se nám podaří ujet pár desítek metrů na sněhu prostém úseku cesty. Tuhle kombinaci tlačení a jízdy musíme podstoupit až k ústí posledního tunelu. Přes to, že v tretrách máme bazén a nohy promrzlé na kost, usmíváme se jako sluníčka, tohle je opravdu skvělý zážitek.

Teď jen projet tunelem a jsme u cíle, jenže neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, konec tunelu je doslova zavalen sněhovou bariérou a ven se musíme prosmýknout úzkou štěrbinou. Připadám si spíš jako horolezec, než bajker, jen místo maček, kloužu po sněhu v tretrách.

Ještě pár fotek, aby nám ostatní tenhle adrenalin věřili a rychle do vyhřáté Rifugio Garda, kde počkáme na Honzu, který nám je v patách.

Po půl hodině jsme kompletní a oba Honzové na sebe mohou být pyšní. Ten mladý (Jenda) za to, že kopec vyjel v tomhle tempu a takhle mlád a starý (Honza) zaslouží obdiv za nezměrnou bojovnost. Jsme sice na vrcholu, ale vyhráno bude, až si smočíme nohy v jezeře, ještě nás čeká dlouhý sjezd, traverz k Lago di Ledro a po Strada del Ponale do Torbola. V kempu jsme přesně v sedm hodin, ušoupaní, mokří, unavení, ale spokojení.  

Pátek 9.5.

Horovi odjíždí po snídani domů, uspořádat narozeninovou oslavu a my celý den věnujeme důslednému relaxu na slunci. Docela nám to jde, nicméně víc jak den, bych to nevydržel, ale protože nás večer čeká odjezd, rád se podvoluji lenošení a dopisuji deník.

Vzpomínka na rok 2013