NP-Gesäuse, výstup na Štýrský Matterhorn

Toužíte zdolat Matterhorn? A co zkusit ten štýrský, dominantu Ennstálských Alp s vrcholem Lugauer 2.217 m, kterému se právě díky jeho tvaru přezdívá Matterhorn Štýrska.  

Enstálské Alpy, pohoří ležící na pomezí Štýrska a Horního Rakouska, které ve svém názvu nese jméno řeky Enns, jenž tento vápencový masiv rozetnula v půl, vytvořila hluboké soutěsky a vysoké skalní věže, bude naším víkendovým cílem. A výzva? Zdolat dva vrcholy – Planspitze 2.114m a Lugauer 2.217m.

Před odjezdem řeším dilema, zda vyjet karavanem, nebo vsadit na rychlejší variantu osobního vozu s pátečním přespáním na místě. Světlomety karavanu na mě sice smutně mrkají, ale pro tentokrát nechám pojízdný domov v Táboře a slibuji, že další výlet už bude společný.  Z pátka na sobotu přespíme  na statku Kölblwirt, nedaleko Johnsbachu. Krásné místo pod Hochtor Gruppe, nás vítá nezvyklým chladem a zamračenou oblohou, ale naše chmurné myšlenky se rychle rozplývají díky domácí kuchyni, která nás natolik nasytila, že se sotva šouráme do pokoje a přenos zápasu mistroství světa v kopané, musíme odkoukat v leže. Ještě, že jsem si do batohu přibalil skvělý ryzlink. Brzo nad ránem mi u hlavy zapípala sms od Dalibora, ve které mi oznamuje, že jeho skupinka dorazí k místu setkání po půl deváté, ospale zamžourám na hodinky, a když vidím tu nekřesťanskou hodinu, ještě se zavrtávám do peřiny a tvrdě usínám. Po snídani vyrážíme s Pavlem na malé parkoviště nad vesnicí, kde si pomalu chystáme batohy a vyčkáváme příjezdu ostatních. A vida, jsou tu přesně na čas, takže k horské chatě Hesshüte 1699 m.n.m. Vycházíme podle plánu.

Pomalu se dostáváme do tempa, nohy svižně zdolávají stoupání a tak si naše předvojová mini skupina může na chatě dopřát skvělý kančí guláš a s posledním soustem uvítat právě příchozí zbytek skupiny.

Ale ani oni nejsou ochuzeni o malé občerstvení, vždyť první úkol je za námi a na výstup k vrcholu Plannspitze 2117m, zbývá času dost. Před odchodem se ještě ubytujeme a můžeme vyrazit, jenže přejít tuhle zkušenost jedním slovem by byla škoda. Na chatě jsou kromě pár standardních pokojů i tzv. lágry, tedy místnosti, kde společně, pohromadě přespávají turisté, konkrétně naše ložnice čítá čtrnáct postelí. Při pohledu na naše "apartmá", se mi vybavují vzpomínky z mládí, kdy se naše zimní soustředění odbývala na Luční boudě, kde jsem takovým pokojům říkali autobus. No uvidíme, jak se s tím vypořádám, hlavně, aby nikdo z našich spolu nocležníků nechrápal, ty by byla moje smrt.

V chalupě, ležící mimochodem přímo pod nejvyšším vrcholem národního parku Gesäuse - Hochtor 2369 m, si odkládáme batohy a na kopec jdeme na lehko, nečeká nás žádný dramatický výstup, z počátku stoupáme klečí, přes několik skalnatých úseků až do sedla, z kterého už vidíme náš cíl, druhý nejvyšší vrchol NP Gesause, ale vrcholový kříž si musíme zasloužit zdoláním závěrečného skalnatého úseku, který je z části zajištěný lany. Ukládáme trekové hole do batohů a začínáme ukrajovat poslední výškové metry, abychom si po pár desítkách minut mohli plácnout dlaněmi, na znamení úspěšného zdolání kopce.

Naši radost lehce kazí jen oblačnost, která zahaluje okolní kopce, ale o zážitek z pohledu ze strmého srázu do údolí řeky Enns ochuzeni nejsme. Pod námi se mezi skalami vine modrá stuha a malá stavení v Gstatterbodenu, připomínají krabičky od sirek, úchvatný pohled.

Cesta zpět k  Hesshüte vede z počátku opět přes nenáročnou zajištěnou cestu a dál klesá k rozcestí, od kterého je to asi hodinu do sedla, jenže to se nám zdá zbytečně mnoho a tak s Pavlem a Veronikou uzavíráme sázku, o kolik minut stlačíme konečný čas. A tím se rozpoutalo peklo, tohle už není chůze, ale běh, který se stejně před cílem zvrhává ve sprint. A výsledek? Půl hodina, to by šlo, za to si pivo zasloužíme a po něm rychle do sprchy. Ovšem kdyby tu byla, na kapacitu 128 lůžek jsou tu pouze čtyři umyvadla a tím to končí, vlastně ne, ještě jsem zapomněl na dvě pánské a dámské toalety! Hygiena tedy proběhla úměrně k možnostem a je tu čas na večeři a nějaký ten "prášek na spaní", což je jediná možnost, jak přečkat případné sousedovo chrápání. Ráno vstáváme na šestou hodinu, protože nás čeká dlouhá cesta pod Lugauer 2.206 m a po ní samotný výšlap k vrcholu. Po výstupu do prvního sedla se před námi v dálce vynořuje vrcholek hory a já i Pavel nevěříme svým očím. Taková dálava? Skoro se mi chce použít pohádkového: Za sedmero horami a sedmero řekami. Ale co naplat, jdeme na to.

Čas pomalu plyne, stezka nás vede přes pastviny, kamenná pole i po šotolinové cestě a právě tento úsek se stává fatálním pro jednoho z nás, stačí malé podklouznutí na kamíncích a je tu podvrknutý kotník. Naštěstí jsme v místě, kde se ještě naposledy jde vyhnout cestě přes Lugauer a tak se tvoří dvě skupinky, ta vrcholová a druhá záchranná, v té je zraněný Lukáš a ještě některá děvčata, které bělostný vrchol hory svojí výškou odradil. Na rozloučenou si vyměňujeme pár povzbuzujících rad a každý vychází po své cestě. Lukášova skupina to má jednodušší, směrovka ukazuje dál po šotolinové cestě, kdežto my směřujeme kolmo na kopec, tedy rádi bychom. Červená značka záhy mizí  a s ní i stezka. Co teď, podle mapy jsme správně, ale prodírat je vysokou trávou a podrostem se nám příliš nechce, proto volíme ústupovou variantu a tento neprošlapaný úsek obejdeme po vrstevnici. Je to sice delší, ale vyhneme se tak možným komplikacím. Po čtyřech hodinách šlapání jsme na nástupním bodě k vrcholu a  konečně dojde k tomu, proč jsme sem přijeli a je to opravdu zábava. Kličkujeme mezi vápencovými kameny, šplháme po šikmých traverzech a očima hypnotizujeme vrcholový kříž, který se z čista jasna vynořuje po naší pravé ruce, ale cesta k němu je okořeněna zajištěnou cestou a pěšinou vedoucí po hraně hory. Nic pro toho, kdo trpí závratěmi.

Před námi se vypínají sněhově bílé stěny Ennstálských Alp a pohled do údolí k hornickému městečku Radmer budí respekt, stejně, jako náš dochozí čas k autům-poctivé čtyři hodiny. Po nezbytném fotografování u kříže se dáváme na sestup  po trase 668, žlabem Lugauerplan až do horského sedla Gspitzer Stein, odkud konečně vidím charakteristický tvar hory a důvod, proč se Lugaueru, říká Štýrský Matterhorn.  V tom okamžiku, nevím proč, dostávám pocit, že jsme již téměř u aut, jenže radostný pocit je záhy pryč, když na rozcestníku vidím směrovku Johnsbach 2 hod. To ne! Ale co zbývá, než zatnout zuby a dál motat nohama směrem do údolí, kde na nás již dobrou hodinu, čeká druhá skupina. Suma sumárum, za dva dny jsme nastoupali lehce přes 3.000 výškových metrů, nachodili nezanedbatelných 40 kilometrů a opět si potvrdili, jak krásné kopce máme téměř za humny.