Novohradské hory - pramen Lužnice

Oblast Novohradských hor je perlou na náhrdelníku Jihočeského kraje. Každého musí zaujmout svoji skromnou krásou, přírodním bohatstvím a nepřeberným množstvím turistických cílů. Jedním z nich je i pramen Lužnice.

V týdnu si pečlivě plánuji trasy výletů, studuji mapy, ale než vše doladím do konce, rozpadá se mi dokonale mančaft. Děti mají povinnosti do školy a žena bez dětí nepojede. Co s tím? Trasy mám nastudované, duši natěšenou a tělo v pozoru. Zkrátka vyrazím sám. Ale shodou okolností je ve stejné situaci i kamarád Míra a ve dvou se to přeci jenom lépe táhne. Sláva, mám parťáka a navíc zdatného cyklistu. Narychlo měníme plány a místo pohorek bereme kola. Spolu s tím řešíme, kde rozbijeme základnu a jako ideální místo se nám jeví kemp Veveří, asi 4km na jih od Nových Hradů. Na mapě vidím, že k němu vede zpevněná cesta lesem, tak snad ji s našimi karavany projedeme. Skutečnost ovšem předčila očekávání.

Cesta je plná výmolů, popadaných větví a šíře taková, že po bocích karavanu se sotva vejde člověk, natož protijedoucí auto. Těsně před kempem nás čeká ještě poslední manévr, když se příjezdová cesta lomí vzhůru a téměř o 180°. Ale jsme na místě a stojí to za ty nervy, Veveří je na nádherném místě, uprostřed lesů, nedaleko od rakouských hranic, na místě dnes zaniklé vesnice, kterou srovnali se zemí komunisté a ponechali pouze budovu školy. Po příjezdu na místo a obhlídce okolí, si dáváme uvítací pivo s panem domácím a plánujeme sobotní trasu. Každý výlet musí mít svůj cíl, my volíme Pohoří na Šumavě a pramen Lužnice. Sobota, devět hodin ráno a slunce se s námi už teď po ránu moc nemazlí, čeká nás parný den.

Tras, jak se k pramenu Lužnice dostat, bylo na výběr hodně, lehčích i těžších, my jedeme těmi méně známými, lesem a po opuštěných hláskách. Nutnou podmínkou této varianty ovšem je, mít dobrou mapu. Tu sice máme, ale v měřítku 1:100, což v tomto terénu není žádná výhra. I přes malé bloudění se okolo poledne vynořujeme kdesi v lesích okolo Hnojné Vody. Náš instinkt nás nezklamal a za to si můžeme dát teplé jídlo a zakoupit lepší mapu. Ale jak se později ukázalo, ani dobrá mapa není zárukou pohodlné cesty. Prakticky celý zbytek cesty trávíme v kopcích, kde platí ono okřídlené: "Po sjezdu seš vždy po právu potrestám krutým výjezdem". Nicméně cesta vede nádhernou krajinou až do Pohoří. Nyní stačí najít onen pramen Lužnice a máme splněno.

Těsně u hranic s Rakouskem nacházíme tzv. český pramen řeky, situovaný do malé studánky na prameni malého potůčku, vlévajícího se do Lužnice. Pochopitelně že Lužnice nemá dva prameny, ten správný se nachází za hranicemi, nedaleko samoty Stadlberg. Česká varianta vznikla z kraje devadesátých let, jako "bolestné" za to, že překročení hranice bylo nemožné. My se dnes spokojíme s tou českou variantou a na originál si počkáme do příští návštěvy těchto míst.

Zpět do kempu se vracíme, jak říkají cyklisté, pěkně "na šrot", tedy dost unaveni. V nohách 80km s převýšením 1.800m je poctivá porce. Únavu zaháníme večerním grilováním a lahví výborného vína. V neděli chceme odlehčit unaveným nohám a proto nabíráme opačný směr než včera, míříme do rovinek směrem na CHKO Třeboň. Klidná, pohodová trasa, proložená zastávkami na pivo a obědem v Nových Hradech, bylo přesně to, co jsme si od výšlapu slibovali.

I těch ujetých 40 km je tak akorát. Víkend je za námi, loučíme se s úžasným koutem naší země a víme, že tu rozhodně nejsme naposledy.