Grossarl a okolní kopce

Krátké volno strávíme u našich jižních sousedů, jen hodinu cesty od Salzburgu, v malém městečku Großarl.

Tentokrát s přípravou a plánováním neděláme žádné dlouhé ciráty. V pondělí se rozhodujeme a v úterý vyrážíme. Jede celá rodina, až na Pavla, toho na cestu nepustí armáda. Někdo nás holt střežit musí. Byť jsme se rozhodovali rychle, s parametry místa, kam jet jsem si byl jistý od začátku: Hotel, protože jede i malá Áťa, bazény k ochlazení před paprsky slunce a hory pro moji maličkost. To vše splňuje hotel Edelweiss v obci Großarl 950 m.n.m. Necháme se tedy hýčkat ve špičkovém hotelu uprostřed rakouských Alp.

Úterní přesun je první zkouškou, zda a jak Áťa zvládne cestu delší, než na kterou byla doposud zvyklá. Jedu opatrně a s krátkou přestávkou u Mondsee jsem u hotelu za slabých pět hodin. Teď se jen ubytovat a hurá na večeři. Ta nebude jen tak ledajaká, čekají nás čtyři degustační chody s výběrem ze tří menu. A skutečnost předčila očekávání, kuchyně je na špičkové úrovni a jídlo skvělé. Po takovém zážitku se stačí jen posunout o pár metrů dál k hotelovému baru a okusit nějaké ty míchané nápoje. Na rozdíl od Jendy a Barči v nabídce trochu plavu, a tak vybírám spíše intuitivně, za to kvalitně. Drinky parádně “nandavají”. Výsledkem toho je, že jen co ulehnu do postele, usínám jako mimino.

Středeční ráno je zalité sluncem, které se uvelebilo na modré obloze a pohled na okolní kopce z vyhřátého bazénu je na hraně kýče a zhýralosti. Ale zvyknout se na to dá… Trasérem pro dnešní túru je Jenda a jsem za to rád. Společnost nám totiž dělá Barča, takže případné průšvihy padnou jen na jeho hlavu. Půjdeme na západní stranu od údolí a v plánu je cca 750 výškových metrů s motivací oběda na chatě Gersteitam 1.550 m.n.m.

Trasa je dobře značená a tempo překvapivě kvalitní, tím pádem usedáme přesně v poledne na terasu do stínu slunečníku a hasíme žízeň studeným rádlerem. Kromě krásných výhledů se těšíme i z fotografií, které nám posílají holky z údolí. Áťa se poprvé koupe v bazénu! Sice se u toho tváří dost nepřítomně, ale zážitek to pro ni jistě je. Je vypito i snězeno a naše mini skupinka se rozděluje. Mlaďoši spěchají dolů don bazénu, já dál do kopce. Rád bych se podíval na vrcholek Saukarkopf 2.048 m.n.m. Krásná pěšinka mírně stoupavým traverzem vybízí k popoběhnutí, nasazuji hole a rozbíhám se pastvinami a lesem vzhůru. Paráda! Nikde nikdo, jen já sám se svojí radostí. U chaty Saukaralm se pěšina stáčí prudce doprava a klikatí až k vrcholovému kříži. Díky skvělé viditelnosti se na severovýchodním obzoru pyšně vzdouvají vrcholky Dachsteinu a na straně druhé ledové pláně Grossglockneru. Cestu zpět si zpestřuji studeným pivem na Saukaralmu a frčím zpět za rodinou.

Zase je den jako vymalovaný. Jak já to dělám… Dost samochvály, jde se do kopců. Dnes na opačnou stranu a ve stejném složení. “Džej Bí” a já. Oba si se mnou dávají do těla až do výška 1.500 m.n.m., kde se odklání na cestu do údolí a mě ponechávají s mým cílem samotného. A tím je pro dnešek jediný skalnatý výběžek na hřebeni – Schunflicker 2.214 m.n.m.

Slunce je dnes o dost urputnější, než včera a už teď na půli cesty je mi jasné, že s malým bidonem vody to bude doslova Sahara. Jsem sám, proto si mohu dovolit v místech kde to jde běžet a tam kde ne, nasadit rychlou chůzi. Jenže v zápalu nasazení míjím turistické značení a tím si o dobré tři kilometry prodlužuji trasu. Hluboko pode mnou vidím Arltôrl-Kaplle a stezku k ní. To jsem debil! S pohledem k vrcholku upíjím polovinu vody a vydávám se na horský sprint. Máme zpoždění, nestavíme! Okolo kaple jen prokmitnu a začnu nabírat další výškové metry.

Očima přitahuji dvoj vrchol Schunflicker a Arlspitze, přičemž na prvně jmenovaný vede úzká kozí stezka, pod níž má být podle mapy studánka. Prd je tam a ne voda. Asi zhebnu žízní. Poslední lok si ponechám až na vrcholek. Je hodina po poledni a jsem u cíle. Vrcholový kříž okupuje dvojice postarších německy mluvících turistů a fotí se u něj snad ze všech úhlů a stran. Trpělivě vyčkávám, abych si mohl udělat i já vrcholovku, ale tolik času nemám anebo se mi spíš nechce čekat.

Místo toho obracím pohled na severozápad k patě vrcholu, kde se ve slunci leskne blankytně modrá hladina jezírka Schuhflickersee. Nádhera. Cvak, vyfoceno. Teď kříž. Ne, to není možný, oni se tam stále mrskají. Kašlu na to.

Vydávám se na cestu zpět úzkým trejlem až k chatě Aualm. Běží se mi jako z partesu a před očima mám studený orosený půllitr. Tak to bylo o fous. Schiwasser ve mě jen zasyčel a za ním vzápětí rádler. Tak to by bylo, teď chleba s raclettem a jsem v sedmém nebi. Dolů je to už máček. Za odměnu se vyráchám v bazénu a užiju si s rodinou poslední společnou večeři. Byly to luxusní dny plné radosti.