- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Do hornického města, ležícího na břehu Halštatského jezera, se nevracím jen tak, chci odčinit dluh, který jsme tu v minulém roce s Jendou zanechali. Díky mizernému počasí se nám nepodařilo vylézt na jednu z nejobtížnějších ferrat v Rakousku, na Seewand. Nadešel čas odplaty, vzhůru na Salcbursko. Do klání s ferratou se pustím sám, můj apel na čest a slávu, zůstal nevyslyšen. Jenda dává přednost MTB závodům a tím pádem pojedu k chladným vodám ledovcového jezera singl. Vím, nemělo by se na ferraty lézt sólo. Slibuji rodině, že budu více jak jindy ostražitý a pokusím se k někomu přilepit. Mám tedy zelenou a mohu vyrazit. Z paměti lovím krásné parkoviště na jihu jezera, na kterém jsme stáli minulý rok, a jeho souřadnice zadávám do navigace. „Cíl je vzdálený tři a půl hodiny“, dostává se mi informace od chytré krabičky.
A sedí to téměř přesně. Něco po dvacáté hodině projíždím Hallstattem a už sám sebe vidím na prostorném parkovišti u jezera. Zaparkuji si pěkně u trávy, vyndám křeslo a budu koukat na klidnou hladinu jezera. Jenže prd velebnosti! Vjezd je opatřen bradlem s podjezdovou výškou 2,2 metru. Takže bacil “nemámrádkaravany” dorazil i sem. Naštěstí vím, že po kilometru je malé odpočívadlo, kam se jistě vejdu. Zachovávám klid a opět řadím vyšší rychlostní stupeň. Bum! Odpočívadlo je plné karavanů a aut. Tak to už není legrace, jiné místo, kam bych svůj, více jak sedm metrů dlouhý karavan, zaparkoval, už není. Naštěstí je tu ještě naproti odpočívadlu malý záliv a na něm poslední flek. Tak to je síla. Místo romantiky u jezera, teď stojím bezprostředně u silnice a s každým projíždějícím autem trnu strachy, že to do mě napere. Ale nestěžuji si, mohlo to dopadnout mnohem hůře, vždyť z tohoto místa je to k nástupu na ferratu jen patnáct minut. Navíc se provoz s přibývajícím časem uklidňuje a s tím pomalu odchází i můj stres. Uléhám s vědomím, že mě zítra čeká velká věc.
Venku se sotva rozednívá a mobilní telefon mi do ucha vyhrává tu nejhorší melodii co znám. Pomalu zahýbu palcem u nohy, jestli se mi to jen nezdá. Nezdá. Sakra. Musím vstávat. Čert vem ten můj ranní rituál. Snídám jako obvykle u okna a pozoruji cvrkot na protějším odpočívadle, kde se k životu pomalu probouzí ti, kteří přijeli osobními vozy a přespali na pláži pod širákem. Mimochodem jsou to z valné většiny Češi.
Ale dost lelkování, dobaluji si batoh a vyrážím k parkovišti, od něhož začíná stezka ke skále. U informační cedule ještě kontroluji topo zajištěné cesty a ukládám si do hlavy obtížnosti jednotlivých úseků. Když půjdu s rozvahou a na jistotu, měl bych být na konci ferraty za tři a půl hodiny. Tedy lehce před polednem. Stoupám klikatou stezkou vzhůru lesem a v duchu vzpomínám na to, jak jsme minulý rok netrefili odbočku a trochu tu bloudili. To se mi dnes rozhodně nestane. Bedlivě vyhlížím místo, o kterém si myslím, že je tím bludným kamenem a neomylně, na jistotu scházím ze značené cesty, abych se začal drápat kolmo vzhůru sutištěm. Stopy tu jsou, ale jen do chvíle, než se drobný štěrk, mění v balvany. Začínám lehce pochybovat o správnosti mé volby. Neměl jsem jít ještě dál? A hele, pode mnou se z lesa vynořuje dvojice a míří vzhůru. Tak to je tutovka, jdu dobře. Jenže než se stačím podruhé otočit, jsou fuč. A je vymalováno: Stojím tu sám, uprostřed kamení a teď už vím, že zcela jistě mimo trasu. Nezbývá, než potupně zapnout mapy na telefonu a nechat se přes rokli dovést na správné místo.
Kluci, kteří byli před chvílí pode mnou, už visí na laně. “Ahoj, grüss dich”, zdravím je světácky, tak aby bylo z mého projevu jasně poznat, že ta minela byla plánovaná. Ale i tohle má své plus, alespoň nepůjdu sám. Rychle na sebe házím vybavení, kontroluji úvazky a už strkám svůj zadek na skálu. Člověče, to je dost ostrý začátek, letím mi hlavou, ale co se divím, vždyť Seewand je v kategorii C\D. Na jistotu postupuji výš a výš a při tom si po očku kontroluji dvojici lezců nade mnou. Když se mi asi po půl hodině oba ztrácí z dohledu za skalní výběžky, konejším se tím, že ještě stále slyším jejich cvakání karabin. Ale všeho do času. Ticho. Natahuji uši, ale jediné, co slyším, jsou ptáci a šum větru, opírající se do větví stromů. Jsem tu úplně sám. Ten pocit, tady vysoko nad jezerem je omamný a zvláštní, zároveň si v tom samém okamžiku ale uvědomuji i to nebezpečí, které z toho plyne. Potichu, polohlasně, sám pro sebe si promlouvám do duše, abych neblbnul a dál postupoval se vší zodpovědností: Hele ty vole, uklidni se, nejanči, vychutnej si ty chvíle a jdi s rozvahou. Pravda, není kam spěchat, vždyť ten pohled na jezero a Hallstattsee, je přímo fascinující.
Podle topo, bych měl být za chvíli asi v polovině výstupu, v místě označeném jako Seit 1881. Má to být pohodlná široká lavice, zakrytá skalním převisem, ideální místo pro bezpečný odpočinek a přestávku. Ale než zalovím v batohu pro svačinu, přichází na řadu malé varování v podobě padajícího kaménku. Nejde o nic fatálního, ale ta malá mrcha mi dopadá na předloktí a štípne mě, jako rozzuřená vosa.
Po krátkém oddychu je přede mnou druhá část výstupu a hned první traverz dává tušit, že teprve teď mě čeká ta správná zábava. Krátké přehoupnutí přes vzdušnou římsu a přímo u nosu mám kramli a nad ní další a další, pěkně kolmo vzhůru. Doteď jsem se snažil lézt přes skalní výstupky a chyty, ale tady je to nemožné. Skála je plochá, jako žehlicí prkno. Mé srdce fotografického neumětela pláče, to by byly fotky…Postupně překonávám další skalní radosti a ocitám se na úzké římse pod posledním sto metrovým úsekem obtížnosti E. Podle recenzí, které jsem si načítal, by měl být úsek ostrý, jako žiletka a v kombinaci s časem, doposud stráveným na skále, to bude dost náročně. A skutečnost? Nic jednoduchého, musel jsem opravdu zabrat a s plným soustředěním stoupat metr, po metru. Po dvou a půl hodinách jsem na konci lana. Bylo to parádní lezení se vším všady. Ale jednu vadu na kráse to má. Člověk má chuť se po zdolání takovéto těžké ferraty opřít o vrcholový kříž a nechat pracovat emoce, ale tady nic není. Jen malý skalní hřeben a stezka, pokračující někam na západ. Ach jo.
To hlavní z dnešního dne je za mnou, nyní mě čeká asi hodinový přechod k chatě Gjaidam, oběd na terase a dál se uvidí. Stezka mě vede pod hřebenem Äußerer Schönbühel (1 783 m n. m.) a hned potom, co vystoupím na jeho hranu, se přede mnou otvírá pohled, na který se nezapomíná. Nad sytě zeleným pozadím, se na rozhraní masivu Dachstein, s blankytně modrou oblohou, třpytí bělostné sněhové pole Hallstattského ledovce. Nejde se nezastavit a chvíli jen tak civět na to krásné přírodní divadlo, které se možná pro další generace nezachová. Každoročně se ledová hora zmenšuje o patnáct metrů své délky, stav, který nelze zastavit.
Po krátkém oddychu a skvělém obědě na chatě Gjaidam, přemýšlím co se zbytkem času. Jít rovnou dolů se mi nechce, jednak mi to přijde škoda a hlavně čtyř hodinová cesta do údolí je úmorná a nudná. Ideální variantou se tedy zdá kombinace toulání po hřebeni a návrat dolů, do Obertraunu lanovkou. Plán je hotov, půjdu od konečné stanice lanovky pěšky na vyhlídku 5 fingers pod kopec Krippenstein a potom se pohodlně sklouznu kabinkou k jezeru. Dost zbabělý plán, co? Skoro se mi chce použít hlášku z filmu Jára Cimrman ležící, spící: A není to málo Antone Pavloviči? Je! Střihnu se tedy po cestě ještě jednu malou ferrátku k vrcholku Niederer Krippenstein (1 989 m n. m.). Není to sice žádné lezecké Eldorádo, ale panoramatický výhled na celý masiv Dachsteinu, je dostatečnou odměnou, za tuhle drobnou zacházku na kopec, jenž z dálky připomíná buřinku.
To byla dnešní poslední kapka adrenalinu a také dávky samoty. U stanice lanovky se nořím do davu turistů a národnostním mixem se proplétám k vyhlídce 5 fingers. Spíš než výhled na jezero, mě zajímá samotná lávka, která z fotografií působí monumentálně, ale skutečnost je trochu jiná. Konstrukce pěti prstů je výrazně subtilnější, než se mi zdálo, ale to nic nemění na faktu, že jde o skvělý nápad i provedení. Ručička hodinek se blíží k půl čtvrté a já stojím před rozhodnutím, zda si ještě nestřihnout zajištěnou cestu Nordwand. Což o to, chuť by byla, ale velkým strašákem je pro mě čas odjezdu poslední kabinky. Když vidím ty davy lidí, co se ještě musí přepravit dolů na parkoviště a riziko, že bych musel jít dolů pěšky, zahazuji nápad za hlavu a vsázím na jistotu. Jsem zpět u svého bydlíku, splavený, ale spokojený. Navíc v čase, ve který jsem vůbec nedoufal. Tím pádem se mi vkrádá do hlavy myšlenka, zda ještě nepřejet ke Gosausee, trochu si nezablbnout na Laserer farratě a zítra vylézt její obtížnější „sestřičku“ Intersport. Ale má to jeden háček a to sobotní počasí. Dopoledne by sice mělo být ještě slunečno, ale po obědě se má nad oblast přihnat studená vlna s deštěm a bouřkami. A to není nic, co bych přál. Vždyť stačí holub v hrsti, než vrabec na střeše. Mávám jezeru na pozdrav a mizím k domovu.
Další články autora |
Nespavost a problémy se spánkem se v různé míře objevují až u 30 % dětí. Mohou se projevovat častým buzením, problémy s usínáním, brzkým vstáváním...