Dalmácie - Brač, Šibenik a návrat domů.

Perlou ostrova Brač a městečka Bol, je nejvyhlášenější pláž celého Chorvatska - Zlatni rat. Jedna z posledních zastávek naší cesty po slunném pobřeží Dalmácie.

2.7. Den desátý, neděle

Vstáváme vlastně "v noci", je čtvrtá hodina ranní a my odjíždíme na trajekt. Přesto, že jsme na náplavce za čtvrt hodiny a do odjezdu je ještě hodina, řadíme se na chvost dlouhé fronty. Ale máme štěstí a i my se naloďujeme. Vyplouváme do Drveniku. Oproti ostatním cestujícím máme jednu výhodu a tou jsou naše postele, do kterých okamžitě zaplouváme a dospáváme den. Po třech hodinách plavby sjíždíme z lodě a míříme po pobřeží do Makarské, odkud chceme přeplout na ostrov Brač. Všichni jsme natěšeni na nejvyhlášenější pláž celého Chorvatska - Zlatny Rat.  Na Makarskou je to slabá půl hodina, sjíždíme na nábřeží a hledám místo k nalodění, stačí však malá nepozornost a nejen že stanoviště míjím, ale levým bokem jsem si lehce "štrejchnul"  o zrcátko parkujícího auta. Zastavit ani couvnout nejde, musím tedy obkroužit ještě jedno kolečko městem a nyní, již bezpečně, zastavuji na správném místě.

Než přijede loď, čistím si šmouhu na boku karavanu a hlavně jdu obhlédnout místo, kudy budu najíždět na trajekt. Nic komfortního pro karavan naší délky, snad to nějak vykličkuji. Ale je to ještě o něco komplikovanější, na loď musím couvat. Podle hesla: "Co tě nezabije, to tě posílí" vše spolu s trpělivými lodníky zvládáme a vyplouváme vstříc novým zážitkům. Ze Sumatrinu je to jen 30km do Bolu, kde mám vytipovaný kemp Kito. Podle prospektů to má být skvělý kemp, pouhých 400 metrů od pláže. Ale už z dálky vidíme, že tu něco není v pořádku. Běs a hrůza, oplocený pozemek s maringotkou na kraji města a k pláži dobrý kilometr. Tak to né! Druhý pokus je již o poznání lepší - Kemp Tenis. Není to typický kemp, jde o rodinný dům, kde na všechna místa v okolí domu (dvůr, terasa) narvali turisty. Mladá rodina, která vše provozuje, je moc příjemná, zázemí čisté, takže kempujme.

 Během předešlých dní, jsme si vybalování natolik nacvičili, že nám stačí deset minut a jsme připraveni k odchodu na pláž, která je od nás sotva deset minut. Dnes fouká pověstný mistral, takže o zábavu ve vlnách je postaráno. Není tedy divu, že večer padáme do postelí, jako podťatí.

3.7. Den jedenáctý, pondělí - 4.7. Den dvanáctý, úterý

V noci se nad námi přehnala silná bura a teď ráno po ní zůstaly na obloze mraky. Věříme, že vítr přinese vlny a my si v nich zopakujeme včerejší dovádění. Ale zcela nelogicky je klidné moře a navíc se spouští silný déšť. Bereme nohy na ramena a spěcháme zpět do karavanu. Kiša, jak tu říkají dešti, přinesla dvě věci. Negativní - začalo mi zatékat střešním oknem a pozitivní - naladil jsem k radosti dětí televizi. Jak rychle déšť přišel, tak i odešel. Ale do moře se nám už nechce a jdeme si raději protáhnout těla na nedaleké tenisové kurty. Sport se nám tak stal záminkou, abychom se večer mohli jít odměnit nějakou chutnou večeří. A tak se i stalo. Při zpáteční cestě do mě Lenka strčí loktem a říká: "Hele naši angláni". A opravdu, proti nám jde manželský pár, s kterým jsme se seznámili hned první den v Dubrovníku. Jak je ten svět (respektive Chorvatsko) malý ....    Ještě jsem se nezmínil o tom hlavním, o pláži Zlatny Rat ( Zlatý roh), prý nejkrásnější pláži celého Jadranu. Název vyplývá z jejího tvaru, těleso pláže je složeno z oblázků a v závislosti na tom, zda fouká bura, mistrál či jugo, posouvá se špička výběžku doprava  nebo doleva.

Úterý, první den, kdy nepraží slunce. Konečně si můžeme oddychnout od spalujících paprsků a relaxovat v klidu a bez strachu, že si sežehneme kůži. Syn Jan se dává dohromady s dětmi pana domácího a vůbec jim nevadí, že ani jeden z nich nezná řeč toho druhého. Dětská bezprostřednost a hravost vše zařídí sama. Večer k nám míří otec dětí a ptá se na naše svolení s tím, že by si jeho děti vzali Janka, tak mu říkají, s sebou do města na zmrzlinu. Proč ne, dobrá, svolujeme a s maskou pokrového hráče jim máváme na cestu. Ale uvnitř sebe máme silnou nejistotu, Janovi je osm let a jde večer z cizími dětmi, do neznámého města, daleko od rodičů. Ale ten pocit jistě každý z vás někdy zažil, netřeba ho více popisovat. Pochopitelně vše dopadá tak, jak má a syn se vrací s úsměvem na tváři a špinavou pusou od zmrzliny.

5.7. Den třináctý, středa

Dnešek je posledním dnem v Bolu, večer balíme a jedeme na severní část Brače, do města Supertan, kde chceme den, dva pobýt a poté se vydat na cestu domů. Ale to, co nám místní kemp nabízí je jedním slovem hrůza. Nepořádek, zapáchající toalety a pláž, jako by byla zrcadlem kempu. Děs. Je rozhodnuto, opouštíme trajektem ostrov a přeplouváme do Splitu, z kterého pokračujeme severně do Šibeniku.

Místní kemp Solaris by měl být údajně prověřený, tak uvidíme. Bránou projíždíme těsně po 21 hodině a máme co dělat, abychom našli místo pro naše karavany. Jsme natolik utahaní a zároveň i rozhození, že nemáme sílu na prohlídku kempu a jeho okolí. Necháváme to na ráno.

6.7. Den jedenáctý, čtvrtek

Ráno se potvrzují naše obavy. Je to masakr! Kemp je obrovský, součástí jsou, chatky, hotelový komplex a marína. Vše plné k prasknutí. Naštěstí jsme tu jen jeden den. Večer jdeme do města a to už je jiná "káva". Šibenik je krásné, starobylé  město, plné křivolakých uliček a romantická duše zaplesá. 

Je to vlastně symbolické rozloučení s Dalmácií, která nás překvapila, rozzlobila, ale i učarovala. Pokud se sem ještě někdy vrátíme, tak zcela jistě na samý jih země, kam turistický ruch doznívá o poznání méně, než na sever.