Stvrzeno – Česká republika v područí oligarchie

Termín oligarchie má svůj původ v řeckém slově oligos – málokterý. Oligarchie je forma vlády, při níž státní moc patří několika osobám nebo nevelké skupině lidí (většinou ekonomicky velmi silných). Bývají označováni jako vládnoucí skupiny, například též jako finanční oligarchie.

Osoby a obsazení této hry v českém provedení si pozorný čtenář jistě doplní sám. Jak jinak pojmenovat formu správy země, v níž současný prezident cestuje jako doprovod majitele největší domácí finanční skupiny na jeho cestě do daleké Číny? A jeho předchůdce je stejnou skupinou podporován na svém luxusním vejmínku. Proč asi? Jak jinak nazvat dominanci druhého nejsilnějšího oligarchy v současné vládě? Silná úzká parta vyvolených převzala kontrolu nad klíčovými komoditami země. A zdaleka nejde jen o privátní byznys. Mnohem podstatnější je ten, který je různě napojen na stát a tudíž veřejné zdroje.

Počítejte se mnou – energetika, těžba nerostných surovin, finanční sektor, zdravotnictví, potravinářství, chemický průmysl, zbrojařská výroba, zemědělství, distribuční sítě, dopravní infrastruktura, média, komunikační sítě, doprava atd. Chápu, teď jistě namítnete, že přeháním. Budete tvrdit, že jsme přeci standardní liberální demokracií, že to tak prostě bývá v tom kapitalismu. Takhle jsme to přeci chtěli. Ten dnešní stav je prý výsledkem volné (rovné) soutěže a neviditelné ruky trhu. Nejsilnější jsou prostě ti nejpracovitější a nejšikovnější. Opravdu?

Těch rozhodujících vzájemně propojených skupin není více než deset, přičemž těch naprosto klíčových je pět. Najdete je na http://www.mapovani.cz/.

U příležitosti nedávného výročí republiky jsme slyšeli mnoho vzletných slov o demokracii, o svobodě, o rovných šancích, o vzájemné solidaritě, dokonce o žití v pravdě, o naší nezvratné příslušnosti k vyspělým zemím, o naší údajně důstojné roli v Evropské unii a v Severoatlantické alianci. A jaká je skutečná realita?

Žijeme v zemi, v níž nic není hanba, v zemi, v níž se excesy staly normou, v zemi, v níž bývá nezřídka uplatňováno selektivní právo, v zemi, která má problém se postarat o nemohoucí a potřebné, v zemi, v níž mají predátoři pré. V zemi, která je jen skeletem fasádní demokracie. V zemi, která za tento skelet zaplatila velmi vysokou cenu v tzv. transformačních ztrátách. V zemi, která pošlapává své vlastní tradice a dusí svůj potenciál.

Není pravda, že je to všude stejné. Záleží na tom, s kým se budeme srovnávat. Vždy jde o to, co ti dole dovolí těm nahoře. Vyspělá demokracie má své korektivy. A dbá nejen na dodržování psaných pravidel, ale i těch nepsaných pravidel soužití. A u nás? Obohatili jsme mezinárodní diskusi o svébytné domácí produkty. Do transformační terminologie jsme vnesli nový termín – tunelování. I v koncentraci moci politické, ekonomické a mediální jsme zašli ze všech zemí EU bezkonkurenčně nejdál.

Posttotalitní experiment „česká cesta“ přispěl jistě ne náhodou k obrovské kumulaci vlivu a moci nejen hospodářské, ale zároveň i politické. A je úplně jedno jakou to má zrovna účelově ideologickou či rovnou marketingovou nálepku. Na rozdíl od některých jiných zemí byla v našich luzích a hájích udržena velmi silná kontinuita s normalizační érou. Svědčí o tom zejména kořeny našich všemocných oligarchů. Bez výhrad je mají všichni u dobře orientovaných prominentů minulého režimu (ať již přímo či zprostředkovaně). A mají je, tak či onak, velmi často i jejich političtí spoluhráči anebo spíše námezdní síly.

Je to jistý druh deviace demokracie. Verbálně se naše věrchuška hlásí k hodnotám, které dnes a denně v praxi pošlapává. A vlastně se tomu skoro nikdo ani nediví. Většina lidí už ani nechodí k volbám a v tiché rezignaci opět utíká do anonymity svých mikrosvětů. Ke zvolení pak může stačit dostatečná investice v dobře vybraném volebním obvodu anebo rovnou celé zemi. A tak např. v Senátu pak  sedí krom jiných i náčelník hazardního byznysu, ale i značka slušovického zázraku,…

I nedávné komunální volby přinesly další „kvalitativní posun“. Ilustrují to slova čerstvě zvolené zastupitelky v Praze – Suchdole herečky Veroniky Žilkové. Ta doporučila stranám a hnutím v Suchdole, aby tu s ANO udržovaly dobré vztahy. Doslova řekla –„je v zájmu ostatních stran, které uspěly, aby s námi vycházely, protože peníze půjdou z Magistrátu, a tam budou sedět dámy z ANO“.

To je vyšší forma klientelismu, to je totiž čistokrevná podoba posttotalitního mafianismu, jako patologie společnosti. Oligarchie si ke svým byznysovým komoditám přidala i správu země na všech úrovních. A už ne zprostředkovaně, nýbrž napřímo.

Potvrzuje to do značné míry i čerstvá výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (www.bis.cz). Naše zpravodajská služba s více než miliardovým ročním rozpočtem nám ve své veřejně dostupné části svých závěrů opakovaně sděluje velmi závažná sdělení, která jen podtrhují mimoděk mnohé úvahy mého textu. Hovoří se v ní mimo jiné o vyvádění zdrojů ze státních a polostátních firem, o nedostatečné kontrole čerpání různých dotací z veřejných zdrojů a o výrazném vlivu klientelistických sítí na chod státních institucí, justice i politických stran.  A v neposlední řadě tato zpráva uvádí i to, že na našem území posilují svůj vliv ruské a čínské služby, které pronikají do různých struktur.

A to vše několik dnů před výročím 17. listopadu 1989. Měli bychom si dnes klást otázky především o charakteru a podobě našeho státu. Kam jsme došli a kam míříme? Jestli si někdo přeje, aby se Česká republika přeměnila na mix čínské kolonie a ruské gubernie, pak by bylo férové, aby to ten někdo řekl zcela otevřeně.  To by pak byla hezká otázka pro celonárodní referendum.

V jistém slova smyslu jsme byli využiti a zneužiti vlastně všichni. Někteří procitli záhy, jiní později a někteří možná neprocitnou nikdy a budou dál a dál hledat své nové a nové mesiáše anebo se klanět svým modlám.

Okolní svět se na nás dívá s rozpaky a dříve nebo později si bude také klást otázky, kamže to vlastně ta Česká republika směřuje a jak důvěryhodným partnerem je či není. Aby bylo jasno, vůbec tím nepopírám potřebu dobrých obchodních vztahů i se zmiňovanou Čínou a Ruskem. Naše pozice vůči těmto zemím je však opravdu skoro až nicotná, i kdyby naši představitelé předváděli další a další eskapády námluv všeho druhu. Na sólo českou chytristiku můžeme jedině doplatit. Nebylo by to poprvé. Naše velká ramena vyznívají skoro až komicky, vždyť kupříkladu jedna spolková země Německa – Bavorsko má třikrát větší HDP než ČR,…

Pokud nechceme zažít další devastující vlnu emigrace elit, pokud nechceme žít v zemi, na niž bychom nemohli být hrdi, pak je skutečně nejvyšší čas se alespoň seznámit s realitou a definovat meze únosnosti, tedy i formulaci obecně (většinově) sdílené společné identity. Je to na jedné straně o té masarykovské drobné mravenčí práci ve svém akčním rádiu každého svobodného a nezávislého jedince, ale také o celospolečenských výzvách, které život přináší. Primárně mezi ně však nepatří různé vášnivé debaty o jednotlivostech či lapáliích malých kapříků. To jsou často spíše kouřové clony. Vytvářejí je hlavně ti, kteří potřebují odvést pozornost, aby přikryli to, že demokratickými procedurami vlastně pohrdají a občany vnímají pouze jako občasné zdroje svých volebních hlasů. Ostatně i parlament považují za zbytečnou žvanírnu, která brzdí jejich byznys.

Možná to tak na první pohled nevypadá, ale žijeme v další přelomové době, v neklidném a nejistém světě. A jeho konflikty a střety jsou nám stále blíž. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme.

Místní dominantní oligarchie však jede vesele dál na své osvědčené ose státní-polostátní-privátní-,…a pak na konci osy třeba atraktivní kupec z nějaké mocné říše. Česko na prodej.

 A ostatní? Jako obvykle - držet ústa a krok. Anebo ne?