Ptejme se. Teď je čas

Základním rysem české politiky je všudypřítomná vzájemná nesnášenlivost. A trvá to již dosti dlouho. Produktem této nesnášenlivosti je poněkud odpudivá spleť, která připomíná spíše skládku nebezpečného odpadu.

Pokud nemáte „hlavu vzhůru“, nejste „supr“ a nemáte už toho „dost“, pak budete jisto jistě zakuklený socialista či rovnou pravdoláskař. Pro jistotu si Vás někdo napíše na svůj seznam nepřátel. Mimochodem, co je tak asi opakem pravdoláskařů? Zřejmě to budou lžinenávistníci. Stačí k tomu málo. Musíte se přihlásit k odkazu velkého šamana české rádoby pravice a vyznávat jeho specifický ismus. Život je pak jednodušší, fixace na modlu se stává navigací v tom komplikovaném světě.

Favorit blížících se voleb si svou nemalou porci nesnášenlivosti zanesl rovnou do své domovské stáje. Nedostatečně saturováni kandidáti se obracejí na soudy, aby změnily pořadí na kandidátkách jejich partaje. Ve stejné době si bere hradní kancléř neplacené volno a jede sbírat hlasy přátel do Zlína a blízkého okolí. Do Parlamentu míří i flexibilní křesťanská strana, možná posílena o úspěch v nedávných církevních restitucích. Zelení se jako již tradičně před volbami rozpůlili a nabízejí dvě značky, aby tím uspokojili i náročnější publikum. Ano, aha, pak je tady ještě nabídka impéria Agrofert a česko-japonské cestovní kanceláře. Prý je třeba zaútočit na ty, kteří to až příliš dobře uměli s erárem, pumpovali dotace a začínali svůj byznys s podivnými zdroji a kontakty atd. Zárukou úspěchu je dobře zacílit na nepřítele. A kdo to jsou ti nepřátelé? To jsou přeci oni, ti druzí, ti ostatní,…

Své pozice pravděpodobně posílí i parlamentní opozice s komunistickou fasádou. Stačilo k tomu málo. Počkat si. Bývalá vládní jakoby pravice za sebou zanechala spoušť a nezakryjí to žádné sebevzletnější procesy a mantry. V pudu sebezáchovy hledá i ona své nepřátele. Je jim prezident a sjednocená levice. Tudíž ohrožení demokracie, svobody, prosperity, … Což v překladu znamená ohrožení postů, pozic, vlivu a i beztrestnosti. To je sakra silný motiv.

Psát o tom, že naše politické strany jsou málo početné, že se v nich praktikuje spíše negativní selekce v uzavřených sektách, by bylo jen opakováním již dávno vyřčeného. Kvalita se v nich nepěstuje. Stačí přeci obsadit mediální nosiče před volbami a vytvořit účinné marketingové aranžmá. Však ony se nějaké ty hlasy najdou. A zdroje? Našly se vždy, najdou se i teď. Voliči by si však měli klást ty podstatné otázky, které by měly mířit na samotný grunt našeho poloveksláckého a zároveň polostátního prý kapitalismu s údajnou lidskou tváří. Hra na pozice a opozice, na hodné a zlé, na levičáky a pravičáky je jen tradiční předvolební vějičkou.

Ptejme se tedy, kdože to přihrál Českou pojišťovnu Kellnerově PPF. Ptejme se na pozadí novoroční amnestie. Ptejme se na kořeny záhadné story skupiny Appian. Ptejme se na to, kdo kdysi dosadil Martina Romana do vedení ČEZu a kdo podepsal nevýhodný prodej OKD. Ptejme se na to, jak stát vykonával či nevykonával dozorující funkce v podnicích s majetkovou účastí státu. Ptejme se na hospodaření státních institucí. Ptejme se na to, kdo, proč a jak umožnil solárníkům jejich úchvatný boom. Ptejme se na to, jak se to stalo, že je ČR rájem hracích automatů, kasin, pančovaného chlastu a pohonných hmot, ale i nevěstinců, svévole obchodních řetězců, levných montoven a anonymních akciovek. Ptejme se na to, kam se poděla domácí výroba mnoha poztrácených komodit. Ptejme se na čerpání evropských dotací. Ptejme se na drahý proud, drahou vodu, drahé léky… Ptejme se na nekvalitní a předražené komunikace. Ptejme se. Nezodpovězených otázek je více než dost. Teď je čas.

Sémě vzájemné nesnášenlivosti se z horních pater správy země rozfoukalo do všech koutů země. Podobně jako řepku olejku ji najdete všude. Má to i zastírací charakter. Sledujeme souboje údajných titánů naší domácí pavlače a ztráty mezitím narůstají dál a dál. Slušnost je vnímána jako slabost. Vítězí šlendrián a osobní či skupinový profit na úkor celku. Hodnotová obměna společnosti je zaměňována za okamžitý politicko-byznysový prospěch pro vyvolené. Ptejme se tedy i na to, zda si umíme vládnout, a zda se umíme shodnout alespoň na společně sdílené vlastní identitě. A jaké? Existuje?

Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. Čeká nás dlouhá cesta k případné nápravě. Chraňme si během ní své vlastní osobní mikrosvěty. Budeme z nich pak moci čerpat sílu a víru, že je ta náprava vůbec možná. Není to snadné. Svět se stává nebezpečným místem k žití, v němž zlo plodí zlořády. A koná tak čím dál rafinovaněji. Často si kladu otázku, zda má naše politika nějaké dno své ubohosti. Pokud ano, pak je hodně hluboké a ještě jsme si na něj nesáhli. Možná nás to teprve čeká. Snad to pak probudí většinovou společnost z jejího dosavadního nezájmu.