Proč to u nás nejde?

První hesla sametové dohody o regulovaném převzetí moci byla o našem návratu do Evropy, o vládě odborníků a o tom, že nejsme jako oni. Ti oni se pak elasticky přejmenovali na my.  Se svým nastrčeným dorostem se ujali svých nových rolí, tentokráte velkoprivatizátorů a neohrožených budovatelů kapitalismu. Těm „méně šikovným“ pak musel prezident republiky udělit v lednu amnestii.

Dnes se dozvídáme, že máme špatný výběr daní, včetně rozsáhlých daňových úniků, že se nehospodárně nakládá s veřejnými zdroji, že do státní správy prorůstá organizovaný zločin, že stát tratí nemalé finanční prostředky u veřejných zakázek, že neumíme čerpat evropské dotace atd. Tyto a další ztráty způsobují nejen deficitní hospodaření státu a vzbuzují ve veřejnosti nedůvěru v instituce správy země, ale zároveň zvyšují strach a obavy z budoucnosti. Naději tak střída nejsilnější emoce - strach. A stále dokola se nám někteří snaží vnutit svou interpretaci našeho nepovedeného příběhu. Tudíž tu, že za naše nesnáze může ta panovačná a pyšná Evropská unie. A především pak nejsilnější země EU Německo. Je to jistě lákavé a osvobozující určit si za zdroj svých potíží někoho za hranicemi země a utéct tak od vlastní odpovědnosti. A je to i mnohem jednodušší, než se podívat pravdě do očí, zamést si před vlastním prahem a sjednat doma nápravu.
 
Falešně a prázdně působí to relativizování našich neduhů ve vztahu k okolnímu světu. Ano, jistě můžeme říci, že se ve světě nedostává pozitivních vzorů. Demokracie je v ohrožení a v permanentní krizi. A i ta korupce je vlastně všude atd., tak se s tím vším nějak smiřme. Končívá to nebezpečnou inflací slov, která pak častým nadužíváním ztrácejí svůj skutečný význam. Můžeme se bavit o všech možných mezinárodních souvislostech, o zvrhlosti nadnárodního kapitálu, o předlužených státech ve všech koutech světa, o nové dominanci Číny, o islámském terorismu, o rejdech různých zpravodajských služeb a o všech dalších peripetiích dnešního světa, jež se stává nebezpečným místem k žití. To jistě můžeme.

Já bych spíše doporučoval se poněkud snést na zem. Nabízí se například srovnání s naším přímým sousedem spolkovou zemí Bavorsko. Je co do rozlohy jen o něco málo menší než ČR a žije v ní cca 12 mil. obyvatel. Přesto měla v minulém roce HDP dvakrát větší než ČR a v roce 2011 a v letech předchozích dokonce třikrát větší. Průměrný měsíční výdělek kvalifikovaného pracovníka, pracujícího na plný úvazek, je přibližně 3 tisíc Euro.

Nezaměstnanost byla v loňském roce pod čtyřmi procenty. Bavorsko je nejméně zadluženou spolkovou zemí v SRN. Patří k nejmodernějším a z ekonomického hlediska k nejatraktivnějším lokalitám v Evropě, s funkčním a efektivním sociálně-tržním systémem. K dosažení tohoto úspěšného vývoje se Bavorská vláda řídí těmito zásadami:
• podpora malých a středně velkých podniků
• podpora státu v oblasti investic, inovací a otevření nových mezinárodních trhů
• snížení vysokých výrobních nákladů v rámci globální konkurence
• péče o výkonný systém vzdělávání a výuky a kvalitní výzkumná zařízení propojena s vysokými školami
• odstranění nepotřebné byrokracie
• stabilní a srozumitelný daňový systém
• vymahatelnost práva
• modernizace infrastruktury
• nahrazování nerentabilních pracovních míst, která neobstojí v mezinárodní konkurenci novými dobře placenými místy
• fungující a vyvážený sociální a zdravotní systém

Předpokladem k tomuto dlouhodobému úspěšnému vývoji je smysl pro pořádek a respektování pravidel. A to i těch nepsaných. Pokud je někdo hrubě poruší, pak může počítat s ostrakizací ze své komunity. Platí to ve všech sférách a v byznysovém prostředí zcela automaticky. Pokud se slušně, mravně, spořádaně a solidárně chovají právě ony jednotlivé komunity, v nichž funguje přirozená sdílená interakce, vycházející ze společných potřeb a zájmů, pak může podobně slušně, ale i efektivně fungovat celek, tedy obec, země či stát. Co je dobré pro jednotlivce a skupiny, mělo by být dobré pro celek a platit to musí i obráceně. Pak je možná sdílená identita a shoda na společných prioritách i správných proporcích. Jde to i bez patosu a okázalých gest. Jde to i bez různých ideologických berliček či prázdného moralizování. Je to o drobné každodenní práci.

Chraňme si své mikrosvěty, budeme z nich pak moci čerpat sílu a víru v dobách turbulentních a nelehkých. Je to také jediný správný způsob, jak se vyhnout defétismu, apokalyptickým vizím a opakované frustraci.

P.S. Dnes konečně vysvitlo slunce a rostou houby.