Poslední pak zhasne

V závětří hokejové euforie jsme na chvíli nevnímali realitu naší tragikomické správy země. Vládní reprezentace páchá rituální sebevraždu v přímém přenosu, aniž si snad uvědomuje, že tím destruuje celý stát a posouvá její prestiž níže a níže. Dovedu si představit, že by mnohým vyhovovalo, kdyby se hokejové mistrovství hrálo nepřetržitě celý rok.

Zvolili jsme si před rokem mix pokrytectví, neumětelství, cynického pragmatismu a falešného populismu. Čemu se tedy divíme? A není to jenom o vládě. V krajích a na mnoha velkých radnicích nám navíc vládnou modro-oranžové koalice, které pouze dokládají to, že správu země převzali údržbáři moci. Kteří často, a už dlouho, hlavně vysávají veřejné zdroje.

Rozdíl mezi vládními stranami a tzv. opozicí se stírá dál a dál. Stačí se podívat na financování politických stran, na obsazování pozic ve správních radách velkých státních a polostátních firem, anebo na toskánské výlety či hejtmanské super vily. Mravní mizérie je všudypřítomná. Vítězí sázka na průměr a chladnokrevný kalkul. Rozhodující vliv mají mocná lobby v zádech, ale také odposlechy a citlivé informace na konkurenty, v boji o poslední zbytky kořisti.

Součástí tohoto nechutného spektáklu je i prezident, jež navíc naši zemi nedávno velmi nelichotivě proslavil. Vítězné strany lhaly svým voličům už tehdy, když tvrdily, že jejich volební kampaně stály cca desetinu skutečných nákladů. Kde je ten rozdíl? Super guru Vítek naznačoval mnohé. Léta vše pozoroval na pražských radnicích a tak to prostě zkusil.

To se občas stává, že žáček má touhu přerůst své učitele. Zvláště, když se stal hradním miláčkem. Trapné, směšné, ale zároveň velmi nebezpečné a pro daňové poplatníky dosti drahé divadlo. Bylo by však načase, aby se hlídací psi demokracie podívali i na jiné hráče. Kabaret VV je opravdu béčková produkce. Co třeba ostatní parlamentní strany? Anebo nám budou dále vyprávět pohádky o úžasné 118 ti členné většině, o skvělých reformách a udatném boji s korupcí.

Občas lze zaznamenat i srovnání s mafií. Já si myslím, že bychom se mafii měli za tuto zkratku spíše omluvit. Mafie je organizace s pravidly, s hierarchií vztahů a rozhodující slovo má rodina. Ten náš nemravný divoký model připomíná spíše ring volný. Veřejnost jej pozoruje s němým úžasem. Rozhodčí zápasu je podplacen a vlastně nevíte, zda to vše není jenom domluvená hra.

Zaplatili jsme si vstupné na nechutnou produkci, která vyhovuje snad jen utajeným donátorům a režisérům. Demokracie? Svoboda? Rovná soutěž? Sociální smír? Mezigenerační solidarita? Nutné reformy? Boj s korupcí? Padni komu padni? Práva všem? No jistě, že ano. Počkejte si na další kampaň. Přidá se k tomu ještě obava z návratu komunistů či posilování extrémistů a poslušný volič půjde zase volit své oblíbené menší zlo. Jenže ouha, zlo je zlo a z menšího se časem vyklube pořádná porce. Nepomůže ani kroužkovací happening., ale ani „nový“ umělý marketingový produkt.

Za kulisami tohoto hlučného kabaretu se odehrávají zdánlivě méně výrazné, ale přesto zcela zásadní děje. Zajímavým čtením je například výroční zpráva skupiny ČEZ. Zjistíte mimo jiné, že vrcholoví manažéři této polostátní společnosti stále více využívají firemního motivačního manažerského programu. Za tiché asistence dozorčí rady, kterou obsadily parlamentní strany svými zástupci.

Nejvyšší počet přiznaných opcí na nákup akcií měl k poslednímu prosinci minulého roku Martin Roman, a to rovných 750 000. Kromě toho drží 386 000 akcií. Průměrná cena za akcii byla v loňském roce 1028,03 Kč. K tomu si připočtěte ještě jeho měsíční gáži. Odborník žasne, laik se diví. Kam se na něj hrabe nějaký super guru. GŘ ČEZ nám ve svém nedělním PR u Moravce v České televizi sdělil, že chce jeho skupina proinvestovat v nejbližších letech dalších pár set miliard a zároveň nás připravil na to, že cena za elektřinu se pravděpodobně zvýší. Před více než rokem jsem panu Romanovi poslal otevřený dopis.  
(zde: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-havlik.php?itemid=9461).

Odpověď jsem samozřejmě nedostal, o to více se do mě pustilo několik horlivých příznivců této nejmocnější skupiny. Zákulisních příběhů by bylo mnohem více. Co třeba zajímavý nákup tramvají pro Prahu, vlaků pro ČD, armádní zakázky, tzv. veřejné soutěže ve zdravotnictví, ekologický super tendr, náklady na solární boom, správa finančního portfolia některých radnic, aj?

Seznam podivností je za poslední léta více než obsáhlý. Zasáhl by všechny úrovně správy země. Možná by se pak našly i zdroje skrytých příjmů státu, pokud by byla vůle.   Škrtání a zvyšování poplatků či DPH není žádná reforma. Trestání obětí, místo hledání děr, je asi pohodlnější, ale vše má své meze. Vědí to ti odhodlaní reformátoři? Nebojí se rozvratu? Mají vůbec doma zrcadlo? Uvidíme. Zatím to vypadá, že se náš stát řítí tryskem do velkého neznáma. Poslední pak zhasne.