Pohled z druhé strany v prosinci 1989

Ve svém životě nepoznáte příliš mnoho lidí, na něž nikdy nezapomenete, kteří Vás obohatili anebo dokonce nasměrovali. Na jednoho z nich jsem si nedávno vzpomněl.

Byl to Rakušan českého původu. Emigroval se svými rodiči v r. 1948. Po srpnu 1968 pomáhal krajanům, kteří opustili svou vlast. Byl velmi váženým znalcem v oblasti historie a politologie. Setkal jsem se s ním poprvé před Vánocemi 1989, tehdy na půdě Občanského fóra. Radil nám, fandil a taky pomáhal.

Měli jsme spolu dlouhé a velmi zajímavé rozhovory. Jednou jsem se ho zeptal na to, co považuje za nejdůležitější při definování nové doby, nové politiky atd. On už tehdy tušil, že porevoluční euforie rychle vyprchá. Říkal, že na NE se shodneme snadno, ale co to bude to ANO, to že bude mnohem složitější. Za velká slova se dá schovat kdeco.

Obával se hyperinflace používání revolučních hesel o demokracii a svobodě. Nebyl si vůbec jist, nakolik je většina země připravena na změnu a nakolik si ji vlastně přeje. Překonat návyky a zlozvyky uplynulých let bude trvat hodně dlouho. Člověka formují životní zkušenosti a poznané omyly. Silný člověk si dokáže přiznat chyby a poučit se z nich, na rozdíl od sebevědomých blbců. Čím více toho víte a znáte, tím více jste tolerantní. Netolerantní bývají hlupáci.

Za nebezpečí demokracie považoval přehlušující ideologii, ale stejně tak i politiku bez ideologického fundamentu. Uvažoval o tom, že skromnost a obětavost budou znít záhy nemoderně a netržně. Obával se expanze kariéristů a všehoschopných sobců do klíčových pozic. Za nejdůležitější pojmy považoval tyto čtyři: pokora, profesionalita, trpělivost a odvaha. A je nutné žádný z nich nevynechat. Političtí předáci by měli být nejen trpěliví a pokorní, ale měli by být i odvážnými profesionály. A naopak – nestačí být pouze profesionálem, s nutnou dávkou odvahy, pokud absentuje trpělivost a pokora.

Náš rakouský přítel s českými kořeny si kladl otázky, kterým jsme tehdy nevěnovali příliš velkou pozornost. Například se ptal kdo, co a jak bude učit novou generaci. Obával se tradiční české podezřívavosti, závisti, atomizace společnosti, ale i zakořeněné dvojí morálky. A já dodávám, že závidět můžete nejen úspěch, ale i odvahu, nezávislost a třeba i dobrou mysl. Nejvyšší formou závisti pak bývá nenávist. To je důvod proč se nenávisti u nás tak dobře daří v mezilidských vztazích na všech úrovních.

Obávám se, že se ne příliš optimistická předpověď našeho vídeňského přítele naplnila beze zbytku. Ani se nechce věřit, že je to již 21 let. Stáváme se nesrozumitelnou zemí promarněných příležitostí. Občas se ptáme – „Je to či ono vůbec možné?“ a posléze nás realita přesvědčí, že je. Bohužel jsme všichni součástí podivného spektáklu.

Jeden ze zakladatelů Československé republiky Alois Rašín řekl v jednom ze svých projevů v lednu 1920 i toto : „Ve státním životě je osobní příklad a iniciativa, podnikavost a vzdělanost hybnou silou. Žádná ideologie není všelékem. Bez vědomí odpovědnosti vůči národu a společnosti nemůže být žádný systém úspěšný“. A nutno dodat, že si jistě Alois Rašín nepomyslel, že na počátku nového milénia bude jeho země spravována chaotickým nesystémem, který vyhovuje jen nepočetné skupině vyvolených.