Pieta ano, farizejský patos prosím ne

Události, jež sledujeme od nedělního poledne, jako reakce na úmrtí Václava Havla, mají různé podoby. Od těch brutálních, anonymních, nenávistných zvratků až po teatrální adorace modly.

Václav Havel skonal klidně a tiše. Adekvátní by tedy byla naše tichá a klidná vzpomínka a přiměřená pieta. Václav Havel byl jistě váhající, pochybující a také občas chybující. Byl však zároveň lidský, pokorný a především byl autentickým nositelem pevných hodnot. Logicky ho tedy nemohli mít všichni rádi.
Už za svého života nastavoval svou pouhou existencí zrcadlo těm méně vzdorujícím. Obávám se, že překotná snaha o vytvoření okamžité konstrukce „masarykovské ikony“ není jen výrazem emocí, nýbrž i pragmatické úvahy.
Havlův obraz a odkaz se obalí do trikolóry, převáže mašličkou a umístí do muzea. Případně se postaví sochy, pojmenují ulice, náměstí, letiště, přijme se zákon o zásluhách a bude klid, tzv. „klid na práci“. A končit to bude hrníčky s portrétem exprezidenta na Karlově mostě.
Nezájem, zesměšňování a někdy i pohrdání teď někteří rafinovaní technologové moci nahrazují účelovým a pokryteckým klaněním. Chtějí se také ohřát i v lesku jeho smrti. Typicky české přeskakování z extrému do extrému. A typicky české je i to, že si skutečné osobnosti všimneme až po jejím odchodu.
Respekt a úctu je jednodušší vyjadřovat postavě z učebnic dějepisu. Tradiční česká povaha se nyní projevuje v celé své „kráse“. Sledujeme absurdní drama, jak příznačné u Václava Havla. Dochází i k drobnému přepisování dějin a rolí jednotlivých postav. Kdo si koho a od kdy vážil, kdo koho tzv. přivedl do OF atd.. Permanentní konfrontace pokračuje dále, i když skrytě. Je to smutné, trapné a skoro až nechutné.
Přeji Vám klidný zbytek adventu. Poslední adventní svíce hoří i za Václava Havla.