Dědictví, aneb dobře prorostlý bůček

Opět jsem si vzpomněl na jednoho zahraničního studenta, který u nás nějakou dobu pobýval a při svém odjezdu řekl, že žijeme v zemi, v níž nic není hanba. Mimoděk se mi tento výrok vybavil, když jsem sledoval rozhovor, který České televizi teď poskytl Antonín Koláček, bývalý manažer a privatizátor MUS a také Škody Plzeň.

Už klasik pravil – co ti nezakazuje zákon, to by ti měl zakazovat stud. A což teprve, když někdo porušuje normy obvyklé v civilizovaných zemích. Ale české zákony a česká justice uplynulých dvacet let stály na velmi odlišném účelově stvořeném půdorysu. A v mnohém stojí bohužel dodnes.

Hodí se v této chvíli citovat Jana Stráského z rozhovoru, který poskytl letos v březnu Hospodářským novinám. „Dělali jsme hrozně rychle zákony, protože lidé to tak chtěli, bohužel hlavně proto, aby je mohli snadno porušovat“. Na jiném místě rozhovoru jde ještě dál. „Princip kupónové privatizace byl ten, že dá každý tisícovku, dohromady asi 5 miliard a za to jsme privatizovali asi stokrát víc. A pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást“. Sluší se dodat, že praotec kupónové privatizace Dušan Tříska (bratr Aleš byl zakladatelem Motoinvestu) po čase cynicky přiznal, že předpokládal, že asi 80% privatizovaných podniků metodou kupónové privatizace zkrachuje anebo se možná stane obětí spekulace.

Jan Stráský se vyjádřil i k tzv. bankovnímu socialismu: „My jsme si to spočítali, že není jiná cesta, než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard“. Dodávám k Janu Stráskému, že souhrnnému účtu za toto období se eufemisticky říká transformační ztráty. Některé z nich pak končily v Konsolidační agentuře, tedy takzvaném bermudském trojúhelníku české ekonomiky. Mega dlužníci si pak své vlastní dluhy kupovali za směšně nízké ceny. A vše bylo de facto a kupodivu asi i de iure legální. Tedy u nás doma v Česku, že ano.

A naposledy ještě bývalý místopředseda vlády a ODS Jan Stráský: „Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, až si to ti šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se mladoboleslavská škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl“.

Kapitál bez kapitálu a kapitalistů pak vyráběl pragmatiky bez zábran, novodobé polovekslácké oligarchy, kteří pojem kapitalismus zdevastovali na samém počátku. Anebo jsme již zapomněli na šviháka Koženého s Borisem Vostrým v zádech a jeho následovníky?

Tentýž Klaus, bojovník proti komunismu v širším slova smyslu, získal nedávno medaili za celoživotní oddanost svobodě a demokracii. Fandové paní Bobošíkové k tomu dodávají, že to bylo hlavně za instrumentální převedení České republiky ze socialismu na moderní stát, založený na svobodě a principech svobodného trhu. O tom, jak začínaly příběhy těch, kteří uměli akumulovat kapitál a tedy i moc a vliv se dočtete také na www.mapovani.cz. Doporučují vaši pozornosti i jejich vazby na zkušené hráče z minulého režimu. Pro ně byl Klaus z prognosťáku užitečným buldozerem privatizace a kdo ví co ještě.

Devadesátá léta se plynule přehoupla do nové dekády. Základem této plynulosti byla, a dodnes je, mocenská dohoda mezi Klausem a Zemanem. Ač jeden nekuřák a druhý náruživý kuřák, tak oba jsou přátelé značky Philip Morris. Možná by nebylo od věci se zeptat, zda firma Philip Morris také nesponzorovala nějaké politické strany a politiky. A jednomu ruský gigant Lukoil sponzoruje knihu a druhý má ve svém nejbližším okolí lidi, kteří Lukoil přímo reprezentují. Krom toho Lukoil přispěl i na činnost Nadace Václava Klause. Společných byznysových průsečíků a osobních kontaktů existuje však mnohem více. Vzájemná podpora při prezidentských kandidaturách v r. 2008 a v r 2013 to více než potvrzuje. Levice e pravice jsou tak jen nátěry jejich oblíbených sloganů a bonmotů.

Společné jim je i opovrhování svými názorovými oponenty. Jeden je nazývá směšnými, hloupými a trapnými a ten druhý ty své tituluje rovnou idioty. Hulvátství a polarizace společnosti je jejich základním společným rysem, i když tak konají oba svým lehce odlišným svébytným způsobem. Na počátku dohody stála Klausova snaha zaklapnout víko za divokými devadesátými lety, jak je mrazivě přesně popsal Jan Stráský a také Zemanova touha konečně vládnout. Nic nespojuje více, než společný hřích či ve skříni společní kostlivci.

Zeman po čase přestal komentovat i to, že se stal ex ministr financí Kočárník šéfem správní rady České pojišťovny. Oddlužil a prodal banky a nastartoval novou éru, aniž by se koukal do zpětných zrcátek. Nechal prostor Grossům a Langerům a nestačil se pak divit. Možná jednou napíše další spis o tom, jak se znovu a znovu mýlil v politice. To Klaus je jiný pašák. Ten už bojuje jen o svůj obraz a s hlavou vzhůru míří stále „dál a výš“.

Chvíli to mohlo vypadat, že se chce Zeman vymanit z Klausova „přátelského“ objetí, ale byl to jenom klam. Bohužel. Ostatně nereagoval ani na nedávný Klausův rozhovor při uvedení jeho poslední knihy, v němž omlouval a legitimizoval ty tzv. kmotry a nabádal k privatizaci zbývajících státních firem, včetně ČEZ. Rovněž Zemanova kritika lednové amnestie byla vlažná a vyšuměla do ztracena. Sféry vlivu jsou vykolíkovány a ani Zeman nechce, a možná ani nemůže, rušit jejich kruhy.

P.S. Pozor však na to, aby ty staré lži nenahradily další nové či spíše staronové. To bude pak „změna“ jako hrom. Tvrdí-li např. někdo, že jeho kampaň stála cca 50 mil. Kč a přitom jsou reálné náklady řádově vyšší, pak to je lež. Jenom jedna?