Chybí nám důkladný audit uplynulých dvou dekád

V dějinách naší země je docela obvyklým jevem absence elementární shody nad interpretací naši společné minulosti, a to nejen té dávné, ale i té docela čerstvé. Nepotřebujeme vnějšího nepřítele, dokážeme si nadělat těžkosti sami.

Ne jinak tomu bylo i v uplynulých dvou dekádách. Po listopadu 1989 jsme byli skoro všichni plni naděje a velkého očekávání. Chtěli jsme navázat na hospodářské tradice 1. republiky, kdy jsme patřili mezi nejvyspělejší země světa. Tehdy jsme vyráběli a prodávali vše od špendlíků až po letadla a lodě. Dalším heslem byl návrat do Evropy, a také heslo o vládě odborníků. A výsledek? Podívejte se kolem sebe. Nemusíte pátrat v daleké minulosti.  Stačí i příběhy z minulého týdne – Tatra a ČSA. Kde se stala chyba?

Zvítězil kult rychlého konzumu a sobectví, aniž bychom definovali hodnotový základ nové společnosti. Základním kamenem se tak stal mravní relativismus. S nebývalou upřímností nám to nyní potvrdili dva klíčoví účastníci transformace naši ekonomiky do údajných tržních poměrů. Šestého března vystoupil v pořadu ČT 24 Hyde park Dušan Tříska, praotec kupónové privatizace. Prohlásil, že do zablokované československé ekonomiky bylo třeba hodit pumu. „A tak jsme udělali kupónovku“, říká Tříska. Na svoje dílo je hrdý, i když přiznává, že šlo i o likvidační záležitost. S arogancí a cynismem konstatoval, že cca 80% privatizovaných podniků, z celkového počtu asi čtyř tisíc, muselo padnout na záda. Mnohé z nich však někdo ještě stačil vypumpovat a pořádně zaúvěrovat, aniž by půjčky splácel bankám (často spřízněným). No prostě chybný investiční záměr. Sorry. Takový Kožený a spol. by mohli vyprávět.

Osmého března poskytl obsáhlý rozhovor Hospodářským novinám Jan Stráský, dříve místopředseda české vlády, předseda federální vlády a ministr několika resortů v polovině devadesátých let.  Jeho otevřenost až bere dech. „Jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást“, říká Stráský.  „Nejlepší by bylo zhasnout, ať si to ti šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky… A třetí cesta byla nechat banky půjčit úvěry, které se nesplácely“, dodává Stráský.

Divoká léta devadesátá, s bankovním socialismem, LTO a zlatokopeckým eldorádem skutečně rozvrstvila společnost. Nelze ani s časovým odstupem vše šmahem kriminalizovat a paušálně nálepkovat. Ale i tak je zřejmé, že se společnost nedělila jen na ty méně schopné a na ty schopnější. Vedle nich dominovala kategorie všehoschopných. To jsou ti skuteční vítězové sametu. Nezřídka se rekrutovali z postveksláckého prostředí. Ti skuteční dominantní hráči však měli i historii u Státní bezpečnosti a v různých nomenklaturních pozicích v předlistopadové éře. Příkladů je více než dost. Buď do toho šli přímo anebo nastrčili mladé bílé koně.

Mít peníze, pak znamenalo mít vliv a moc. Podnikatelské rychlokvašky si uměly pohlídat své zájmy. Chceš politika? Máš ho mít. Chceš zákon? Prosím. Chceš soudce? Není problém. Chceš úředníka? Maličkost. Chceš novináře? Jasná zpráva. Chceš policajta? Ok. Chceš politickou stranu? Kterou? Chceš dotaci? Domluveno. Chceš veřejnou zakázku či post ve státní firmě? Probere se to na golfu v Dubaji.

Přirozený potenciál země byl a stále je dusen případy této svévole. Jedním z důsledků je i to, že se mezi pojmy úspěch a lumpárna začalo dávat rovnítko. A to je to nejhorší dědictví cynických reformátorů a jejich spojenců, kteří vyrostli v novodobé posttotalitní oligarchy, kteří svými klientelistickými sítěmi ovládli správu státu. Diskredituje to tisíce slušných a poctivých lidí, kteří dnes a denně zápasí s nepřejícnými podmínkami i zlovůli mocných. Jsou to ti, kteří vytvářejí hodnoty, zaměstnávají své spoluobčany, platí daně. A snáší posměšky různých šíbrů a pardálů, kteří jsou nasáti na veřejné zdroje.

V ČR je údajně tři sta korunových miliardářů. Sami by měli přispět k vlastní ostrakizaci. Pokud většinově nepřijmou, že fungující stát je důležitý i pro ně, pak to nevěští nic moc dobrého. Stačí málo – spoluvytvářet pracovní místa, zaměstnávat lidi, platit daně v ČR, ctít nejen zákony, ale i veřejný zájem a dobré mravy. Nejen prosperita, ale i morálka a právo. Nejen profit (u nás často zcela bez zábran), ale i sounáležitost a solidarita. To je ten gruntovní základ konzervativní ideologie, kterou naši „transformátoři“ a mocichtiví zbohatlíci totálně zdiskreditovali.

Ale kdo ví, zda jsme již nepřekročili všechny únosné meze i pomyslné Rubikony. A vůbec tady nejde o nějakou levici či pravici. Podívejte se např. na fotovoltaické elektrárny, tam jsou mnozí schováni, a to bez rozdílu stranického trička. A nejen tam. Neví divu, že na to vše veřejnost nevěřícně kouká. Naději již dávno vystřídal strach z budoucnosti a údiv nad tolerancí k selektivnímu právu i dvojí morálce. Trudný obraz kdysi nadějné země s obrovským potenciálem. Změnit to můžeme pouze tehdy, když nejprve pravdivě popíšeme realitu i příčiny dnešního stavu. Chybí nám důkladný audit posledních dvou dekád. Všechny červené kontrolky již dávno blikají, byť nám bude třeba Kalousek tvrdit, že jsme v úžasné kondici.

Na internetu jsem našel tento faktografický materiál. (Odcházení s hanbou – viz odkaz: http://www.lidovky.cz/narcisy-a-brozura-odchazeni-s-hanbou-iniciativa-se-louci-s-klausem-1cs-/zpravy-domov.aspx?c=A130305_221534_ln_domov_hm). Doporučuji Vaši pozornosti. Docela vhodná příloha k dnešnímu textu.