Česká polo demokracie

Určitě neuškodí se občas podívat na Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., tedy Ústavu České republiky.

Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Článek 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Článek 3
Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Článek 4
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Tolik citace z úvodu a teď ještě slib poslance a senátora: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. A jaká je realita při naplňování litery i ducha Ústavy u našich zákonodárců, ale i představitelů výkonné a soudní moci? Je u nás skutečná dělba mocí? Nejde jen o formální projevy naší fasádní demokracie?

Smyslem dělby moci by nemělo být pouhé vyvažování sil, ale i vzájemná kontrola a posilování spravedlnosti při správě země. A praxe? Parlamentní většina získává nejen zákonodárnou, ale i výkonnou moc. Lid jde stranou, a nejen lid, občas i vědomí a svědomí. Vítězí úzké stranické zájmy. I soudci a státní zástupci jsou vybíraní podle přízně politických stran. Kruh se uzavírá. Dochází k velké a často téměř nekontrolovatelné koncentraci moci.

Roli korektivu a hlídacího psa by mohla hrát média. Proč tomu tak často není? Mimo jiné kvůli tomu, že sdělovací prostředky jsou také podnikatelské instituce. Orientace na zisk je nutí jít naproti poptávce. A někdy společně s marketingovými skupinami a společnostmi na výrobu průzkumů veřejného mínění vytvářejí umělou poptávku. Plní tím také různá komerční zadání. Finanční zdroje jsou téměř neomezené. Zpravidla se tak děje vždy v době volebních kampaní, ale pro pobavení publika, a odvedení pozornosti jiným směrem, i v období mezi volebním.          

O kvalitě či nekvalitě naší demokracie, správy země a naplňování Ústavy rozhodují de facto úzké zájmy mocenského kartelu. A bohužel občas dochází i ke komercionalizaci různých občanských aktivit, které mohou vědomě i nevědomě působit jako zástěrka či alibi divoké privatizace státní moci. Mocenská elita se snaží mít pod kontrolou i tuto sféru společnosti. To vše rovněž posiluje pocit zvyšující se sociální diferenciace a selektivního uplatňování práva.

Politická kultura se dostává už mimo původní kategorie. Ve společnosti se hromadí pocit frustrace, velká očekávaní střídají v pravidelných intervalech ještě větší zklamání. Dostavují se pocity naštvání, rezignace, ale i existenční nejistoty. Síla současné politické garnitury je odvozena od míry ovládnutí státních dotací a dalších veřejných penězovodů a tolerované míry korupce. Zatím žijí v pocitu beztrestnosti.
Švýcarské nebo severské pojetí demokracie jsou v našich končinách modely z jiné dimenze. Naše polo posttotalitní demokracie má spíše blíže k pojetí východoevropského chaosu. A přitom by možná stačilo málo – alespoň respektovat Ústavu. Doplnění dalších efektivních legislativních nástrojů by bylo možné, pokud by k tomu byla tzv. politická vůle.

Proč nemáme zákon o závazném obecném referendu? Proč jsou naši zákonodárci pravděpodobně nezřídka také skrytými akcionáři v anonymních akciovkách? Těch dalších proč by byla dlouhá řada. Teď si ještě schválí 250 ti tisícové platy a začnou se chystat na další drahou volební kampaň. Dokud ještě funguje ten jejich mlýnek na peníze a moc. Že neplní předvolební sliby? Nejen to. Zástupci zprostředkovatelské demokracie svým voličům dále umožňují rozmach korupce a podvodného jednání některých veřejných činitelů a úředníků státní moci, které již ohrožuje demokratické zřízení ČR. Výsledkem jsou nemalé ztráty (a nejen finanční!).

A také není žádnou náhodou, že často ignorují doporučení ze zahraničí, i když jsme součástí mezinárodních institucí. To není o diktátu či ne diktátu Bruselu. Je to jen a jen o respektování či nerespektování pravidel hry. Máme možnost a vlastně povinnost se na mezinárodním poli hlásit o svá práva. Měli by tak činit hrdí a profesionálně zdatní zástupci ČR v mezinárodních institucích. Co nám v tom bráni? Jediné, i oni jsou velmi často produkty uzavřeného mocenského kartelu. Jak z toho ven? Prvním předpokladem je otevřít oči a pokoušet se trpělivě rozlamovat tu mocenskou hegemonii.

Těch, kteří již prozřeli, už není málo. Stále a znovu platí již vyřčené – ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ti dole. Bez elementární komunikace a koordinace rozumných sil občanského vzdoru se žádné zásadní změny nedočkáme. Pouze svobodní, nezávislí a odpovědní občané se mohou chovat svobodně, nezávisle a odpovědně. Pozor ovšem na českou dočasnost, ta obvykle trvá déle, než bychom si bývali přáli a důsledky nebývají nikterak příjemné. Vzpomeňme si na to tehdy, až nás zase budou usměvavé tváře z billboardů přesvědčovat o tom, abychom volili to jejich zaručeně nejlepší menší zlo.