Česká politika požírá sebe sama a dusí stát

Čas od času se objevují v úvahách různých pozorovatelů společenského a politického dění teze o tom, že prožíváme únavu z demokracie, že sledujeme i na západ od nás krizi sociálního státu atd. Demokracie samotná, ale i zmiňovaný sociální stát nejsou navždy dané dogmatické definice, ale naopak, jde o stále živý tvar, který ovlivňují mnohé, často, nepříznivé vlivy.

Potíž nastává již u samotného výkladu těchto pojmů. Vymezení pojmu sociální stát je obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu. Je zřejmé, že ona krize sociálního státu má v různých zemích různou podobu. Může jít o krizi efektivity, ale i krizi legitimity. Některé koncepty jsou možná drahé, těžkopádné, neefektivní a netransparentní. Může pak vznikat dojem, že celý model je vlastně nespravedlivý, neboť zvýhodňuje jen určité vrstvy společnosti.

Jsou země, které preferují minimální roli státu i v sociální oblasti, jiné usilují o vyvážený model státních a nestátních intervencí v sociální oblasti, a pak jsou země, v nichž stát dominuje a z vysokých daňových výnosů pokrývá téměř celou širokou sociální sféru. Sociální stát udržuje pocit sociálního bezpečí, snižuje sociální nerovnost, podporuje sociální konsensus a stabilitu sociálního smíru. Dbá na udržení zaměstnanosti, přípravu na povolání, dostupnost zdravotní a sociální péče, ale také odpovídající míru spotřeby těch, kteří díky funkční sociální síti nekončí v neřešitelné hmotné nouzi. Ale ze všeho nejvíce staví na solidaritě a vzájemné ohleduplnosti a odpovědnosti. Měl by umět eliminovat excesy a porušování pravidel.

Do široké definice sociálního státu se tedy zahrnují otázky úrovně vzdělávání, zdravotnictví a sociálních služeb, ale i lidských práv a kvality životního prostředí. Stabilní a fungující sociální stát je výhodný pro všechny vrstvy společnosti, tedy i pro ty bohaté a mocné. Pokud však v dané zemi zcela absentuje široký celospolečenský a elementární politický konsensus, pak hrozí kolaps systému.

Přihlásit se k rozumné a vyvážené podobě sociálního státu znamená přihlásit se k obecně sdíleným hodnotám a principům. Pak je nutné stanovit jasná pravidla, priority a adekvátní proporce všech dotčených oblastí. S hrou na levici a pravici to nemá nic společného, je to spíše o kvalitě života než o politických sloganech.

V České republice dochází ke kumulaci řady nepřejícných faktorů. Je to vysoká míra zadlužení státu a obcí, neefektivní výběr daní a také neschopnost čerpat evropské dotace. Krom toho takzvaná rovná daň přispěla u nás k výrazně nižším odvodům do zdravotního a sociálního pojištění. A aby těch výpadků nebylo málo - 18 tisíc daňových subjektů daní jinde než v ČR.

Zapomínat nemůžeme ani na tíživé dědictví tzv. transformačních nákladů české cesty privatizace. Připočtěme si k tomu ještě vysokou hladinu tolerované korupce a nehospodárného nakládání s veřejnými zdroji, nedostatečnou veřejnou kontrolu správy země, jakož i drahou a neefektivní administraci státu. Daňový poplatníci pak mají oprávněný pocit, že se jim za jejich odvody nedostává adekvátní služby, přičemž nejzranitelnější jsou ti, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých.

Českou republiku ze všeho nejvíce determinuje permanentní politická krize. Politika se stala nikdy nekončícím bojem, a to navíc bojem bez pravidel. Často jsou její výsledky jen produkty marketingu či byznysové objednávky. Česká politika požírá sebe sama (asi i proto někteří hledají nepřítele vně země) a snižuje naději na rozumná a společně sdílená řešení klíčových témat správy země. Nepřispívá k tomu ani umělé ideologické polarizování, nesmiřitelný boj o výklad osobních „zásluh“ jedinců a ani atomizování mnoha odstředivých zájmů.
Příznačný je v tomto příběh bývalého prezidenta, který absolvoval trnitou cestu poznání od Thatcherové až k Bobošíkové. O to nepatřičněji pak znějí u nás zobecňující úvahy o únavě z demokracie v původních zemích EU či o krizi sociálního státu tam či onde na západ od nás. Jejich potíže se odehrávají na jiném kvalitativním půdorysu. A ten rozdíl je stále velmi zásadní. My si tady pěstujeme náš posttotalitní východoevropský chaos a předáváme zemi do rukou nových oligarchů s orientací na východ od nás. Západ jsme dohnali v ceně zboží a služeb, ale ne ve výši příjmů, a už vůbec ne v respektování pravidel nebo v míře tolerance různých zlořádů. Přispěla k tomu i necitlivá sociální politika v uplynulých letech a neochota všech vrstev společnosti převzít spoluodpovědnost za stav země a její perspektivy. Je to znát i na atmosféře ve společnosti, v níž začíná převažovat vzájemná nedůvěra a stále se stupňující agrese.

Rozvrácena politická scéna nedává příliš velkou naději, že se to změní. Platí, že ryba smrdí od hlavy. Obávám se, že posun nenastane ani po těchto volbách. Část společnosti přijala předvolební nabídku jako druh zábavy a nedomýšlí důsledky. Produkci pouze konzumuje. O to větší pak bývá frustrace, která může přejít v následnou rezignaci.

Naše demokracie nemá pevný hodnotový základ, i proto je tak málo odolná různým výkyvům, které mohou inklinovat k zastydlému národovectví, a také k různým podobám extremismu.

Tuto diskusi je třeba otevřít. Jaká nebezpečí na nás číhají? Jaký stát chceme? Kam chceme patřit? Na jakých hodnotách a zásadách chceme stavět? Solidarita nebo sobectví? Efektivita nebo plýtvání a úniky? Obecně sdílená spravedlnost nebo selektivní právo pro vyvolené? Daňové odvody doma nebo v daňových rájích? Dobrá pravidla nebo falešné karty? Příslušnost k vyspělé civilizaci nebo hra na jinou strunu? Kult konzumu nebo rozvoj společnosti? Svoboda anebo bezbřehá svévole?

Tato diskuse je důležitá, bez ohledu na ty či ony volby. A nejen to. Důležitá je také aktivní spoluúčast na chodu společnosti, jakož i veřejné kontrole státní moci.