Křesťanské nebo pohanské Velikonoce?

Kořeny Velikonočních svátků sahají hluboko do pohanství. Dokonce katolická encyklopedie The Catholic Encyclopedia říká, že „do velikonočních svátků pronikly mnohé pohanské obyčeje prováděné pro uctění návratu jara. Vejce je symbolem obrození života časného jara a zajíc je pohanský symbol spojený s plodností“.

Velikonoční svátky mají v naší kultuře velkou důležitost. Během Nikajského koncilu bylo rozhodnuto, že se Velikonoce budou slavit první neděli po prvním jarním úplňku (14. nisanu podle židovského kalendáře), čili na začátku pesachu/paschy. Papež Řehoř I. Veliký pak doporučoval, aby misionáři šířící křesťanství počítali se zvyky domorodých národů, šetřili svatyně a pohanským slavnostem se snažili dodat novou podobu. Aby jejich vlastním svátkům dodávali křesťanský obsah a křesťanské patrony.

20. – 21. března během rovnodennosti slunce na severní polokouli zahajuje jaro. Není proto nic divného na tom, že toto datum bylo zvlášť důležité pro evropské národy úzce spjaté s přírodou, mezi které bezesporu patří i Slované. Je to svátek jarní rovnodennosti, Velké noci, svátek boha slunce a bohyně Ostary (Eastary), nazývaný též festivalem stromů, Alban Elven, časem rovnováhy mezi dnem a nocí, časem díkuvzdání Matce přírodě a jejím darům. Anglosasové do dnes Velikonoce nazývají Easter.

Křesťanský svátek zmrtvýchvstání je považován za nejstarší a nejdůležitější křesťanský svátek. Evangelia prapodivně vypráví o dni smrti Ježíše Krista, v popisu poslední večeře není po Pesachu ani stopy a epizoda s nadáváním na fíkovník ukazuje spíše na podzim. Když bylo určováno datum Velikonoc, opírali se křesťanští hodnostáři o židovský svátek Pesach, i když dosti netypickým způsobem – nejdůležitějším požadavkem se stalo oddělení svátku zmrtvýchvstání od židovského Pesachu, aby se nikdy časově nesetkaly. Díky tomu bylo rozhodnuto, že křesťanské Velikonoce budou pohyblivé.

Termíny Velké noci a svátku zmrtvýchvstání se často překrývaly, proto bylo usilováno o zastoupení jednoho svátku druhým (pohanského křesťanským). Ale pohané byli tak úzce svázáni se svým Svátkem jara, že v důsledku nastal pravý opak – všechny pohanské obyčeje zůstaly nenarušené: vejce jako symbol nového života, kuře jako symbol nového začátku, králík/zajíc, sůl a chléb jako symboly života a očištění, pečení různých koláčů, topení Morany, polévání vodou, pomlázka…

Samozřejmě zde byly pokusy tyto příliš pohansky radostné tradice zcela zničit, nebo je nahradit jinými, jako například Moranu Jidášem (v tak trochu hardcore verzi) – shazování Jidáše z kostelní věže. Tyto pokusy však nebyly příliš úspěšné. Výsledek je takový, že Velikonoce stále zůstávají typicky pohanským svátkem.

Nejlepším důkazem je již samotný název Velikonoce. I on zůstal pohanský.

Název

Již samotný název, Velikonoce, je pohanského původu. Kdysi se tak nazýval „svátek nového života“, byl spojený s jarní rovnodenností a oslavami nadcházejícího nového roční období. Na oslavu rovnodennosti poukazuje název Velikonoc v dalších slovanských jazycích, ve kterých se často používá označení Veliký Den (na rozdíl od západoslovanské Veliké Noci). V angličtině je název tohoto svátku Easter spojen s oslavováním východu slunce a spolu s ním přicházejícím obrozením. Velikonoce – i u nás se tento název spojoval s rovnodenností, čekáním na příchod delších, teplejších dní.

Kraslice

Nejinak je to i s barvením a malováním vajec. Mohlo by se zdát, že vejce, křesťanský symbol, nemůže mít nic společného s pohanstvím. A přesto je barvení vajec prastarý obyčej, který má svůj původ nejspíše ve staré Mezopotámii. První kraslice, které byly nalezeny, jsou starší než 4 tisíce let. Vejce bylo tisíce let symbolem obrození, štěstí, úspěchu a vítězství dobra nad zlem. Kraslice měly zajistit blahobyt na celý rok.

Dělení se vejcem také není křesťanskou tradicí. Vejce se dávala hospodářským zvířatům, aby jim tím bylo zajištěno zdraví. Skořápky se házely do polí, aby dobře rodila.

Pomlázka a polévání

Pomlázka a vzájemné polévaní vodou jsou rovněž zvyky, za které vděčíme našim pohanským předkům. Polévání se vodou mělo symbolizovat do života se probouzející přírodu. V jistém smyslu se též jednalo o odstranění zimní špíny a přípravu na nový roční cyklus.

Symbolické vzájemné udeřování se vrbovými pruty pak mělo z těla vyhánět zlo a předat mu sílu mladého proutku.

Velikonoční symboly

Mnoho dalších velikonočních symbolů je také spojených s předkřesťanskou tradicí. Zajíc, který je častým hostem velikonočních košíků, je pohanským symbolem plodnosti. Stejně tak beránek byl zvířetem důležitým již v dávných mystických dobách, kdy se stával obětí, která byla skládána bohům.

Velikonoce jsou tak bezesporu svátkem s pohanským původem. Křesťanská církev jen anektovala mnoho zvyků spojených s oslavami nadcházejícího jara do své tradice a změnila symboliku Velikonoc na evangelijní. 

Přečtěte si také Pohanské, nikoliv křesťanské Velikonoce