Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola šestá: Dívčí)

Dnes se dotknu tématu na které se mě občas zeptají, hlavně tedy čtenářky ženského pohlaví. Jak to mám se ženami.

Dobře, je na čase, abych prozradil něco ze svého soukromí, snad se někdo neurazí. Jsem tedy heterosexuál, nikdy jsem neměl ani nepomyslel na to, že bych změnil svojí orientaci. Začal jsem poměrně brzy, kdy jsem se jako šestnáctiletý coby praktikant seznámil na tehdejším pionýrském táboře s o čtyři roky starší, tehdy studentkou čtvrtého ročníku gymnázia Jitkou, a mezitím co jsme si dlouho, asi rok psaly, než začala studovat v Praze Vysokou chemickotechnologickou školu, proběhl nějaké vztahy s dívkami s umělecké branže.

Byli dvě a jedna se jmenovala Martina a druhá Alena, která byla dokonce z mé původní třídy, což vysvětlím později. S Alenou šlo v podstatě jenom o jeden večer a celé dopoledne na chmelové brigádě. Zamkli jsme se tajně v jedné místnosti a zatímco nás všichni hledali a bušili nám na dveře, jestli tam nejsme, tak jsme se potichu milovali. Doteď mě můj spolužák, známý výtvarník za to nenávidí, protože se jí snažil dostat do postele několik let. Bušil taky na ty dveře. Po letech jsme se s Alenou potkali na srazu třídy. Zasmáli jsme se tomu.

Ta první Martina, se kterou byl čas strávený trochu delší, se mi ještě v životě párkrát objevila. Stavil jsem se za ní nedávno na kus řeči. Pořád má svoje kouzlo díky svým zvláštním očím bez víček.

Ale úplně první platonická láska se objevila už v mých patnácti a trvala asi celý rok. Jmenovala se a stále se jmenuje Danuše, pro mě Danae a také se v mém životě v podstatě dodnes vynořuje a zanořuje. Takže krátká historie mých vztahů. Je mi patnáct, sedím na takzvaném „rohu“ na Žižkově, kde se scházela místní parta a moje výhoda před ostatními kluky je, že už tehdy obstojně hraji na kytaru a umím nakreslit všechno o co mě kdo požádá. Hlavně nejrůznější zvířátka pro holky do tehdejších dívčích památníčků a pro kluky nápisy skupin jako Kiss, či Sweet na trička.

Přichází ke mě blondýnka Danuše, tehdy jednoznačně nejkrásnější holka z celého Žižkova, svojí typickou rozevlátou až kachní chůzí a kope mě svojí ušmudlanou teniskou do mé boty. Asi to tenkrát byly Prestige od Botas anebo Pumy z Tuzexu. Už tehdy jsem si poměrně potrpěl na značky. A ptá se mě jestli s někým nechodím. Přerušuji tedy svoje brnkání na kytaru a odpovídám po pravdě že ne. A tak spolu začínáme chodit, ona získává mojí přezdívku „Koch“, takže jí každý začne říkat „Kochová“, a tu přezdívku má snad dodnes. Pro vizuální představu, jestli si vzpomenete na zpěvačku Amandu Lear, která kamarádila se Salvadorem Dalím, samozřejmě když byla mladá.

Chodíme spolu asi rok, intimnosti dosahují maxima hlavně v první řadě žižkovského kina Aero, dnes uměleckého kina pro nekomerční žánry. Kreslil jsem jí obrázky na cigarety, které potom okamžitě vykouřila. Jinak to jsou spíše diskotéky a podobně, potom se vztah trochu komplikuje tím, že ona začíná studovat veterinu mimo Prahu a já začínám studovat výtvarnou školu. Takže se vídáme jen o víkendech. Je to první vztah a jako jediný ze svých vztahů ho ukončuji já.

Poté si vždycky nechávám dávat dobrovolně kopačky, protože nemám rád, když se u toho pláče. Zde následovala jedna věc, která se mi stala ještě jednou v životě a to, že ať jsem se rozešel já nebo ona, následovala pomsta v té podobě, že se vyspala se všemi mými kamarády. Nevím, komu se pomstila, ale doteď jsem si uchoval před ní své panenství. Vlastně jsem jí ještě jednou asi po pěti letech po rozchodu pozval na pionýrský tábor, kde jsem byl zástupce vedoucího tábora, protlačil jsem jí tam jako sporťačku, ale předvedla mě tam v podstatě to stejné kolečko, co kdysi. No já tam stihl taky dvě, takže si nemáme asi co vyčítat.

Dvakrát se vdala, má tři děti, a občas si píšeme. Miloval jsem jí a myslel na ní snad dvacet let, občas jsem jí potkal, ale nebylo nám souzeno spolu být. Zde musím napsat dovětek, v podstatě si píšeme dodnes, teda dokonce včera tedy, 16.7.2013, dokonce jsme se nemohli shodnout, kdo se s kým rozešel, ale zvítězila moje verze. Dobře, prožili jsme spolu spoustu pěkných věcí, asi jsem je schválně či nevědomky zasunul, když jsme si psaly, vyplynulo z toho, že kdyby jsme nebyli teď každý s někým byli by jsme spolu. Zase prodávám, jak jsem nakoupil.

Prostě mi napsala že: „Asi jsi měl být se mnou,“ a „Já tě mám ráda, nevím jako proč, ale jsem ráda, že tě znám,“ a „Taky nevím, proč se objevuješ v mém životě, když nejsem sama,“ a nakonec: „Myslím, že se ještě potkáme.“. Tak asi se ještě potkáme.
Druhý, ale opravdový vztah začíná, ale mezitím na pionýrském táboře v Adršpachu s již zmíněnou teď už maturantkou Jitkou a ten vlastně začíná po ročním dopisování a trvá celé tři roky až do mé nehody na motocyklu někdy ve třeťáku. Proč ve třeťáku? Protože si první ročník výtvarné školy zopakuji dvakrát, takže počítat umím dobře.

Po seznámení na táboře si píšeme než tedy přijede do Prahy a začínáme spolu normálně bydlet a žít na koleji jménem Sázava na Jižním městě. Jako manželé, já jedu po škole na motorce na kolej, ona tam přijde také ze školy po přednáškách, jdeme něco nakoupit, nebo se najíst společně do menzy a díky tomu, že se jí někam vytratila její spolubydlící, máme celý pokoj pro sebe.

Když to zjistí moji spolužáci, z druhého mého prváku, že s někým normálně bydlím, nemůžou tomu uvěřit a ještě faktu, že bydlím s vysokoškolačkou, ač jsem sám student prvního ročníku střední školy. Hlavně jim musím detailně popisovat jak probíhá intimní život, protože ti vyjukaní prváci si nedovedou představit, že se dá v tomto věku s někým bydlet. Trochu si samozřejmě přisazuji, aby tomu dodal pikantní nádech, ale v podstatě jim nemůžu říct, jak to opravdu probíhá. Nevěřili by mi a strašně by mi záviděli.

Celé je to sice komplikované tím, že bydlím na koleji Sázava na černo, ale to je vyřešeno jednak falešně udělanou průkazkou koleje a faktu, že už v té době vypadám starší. Vztah, ale také vlastně ukončuji já, když mě pilně navštěvuje při mé dlouhé rekonvalescenci v nemocnici, kde trávím čas tím, že dávám dohromady svojí poměrně rozsáhlou sbírku básní, které si čmárám spolu s obrázky hlavně na hodinách francouzštiny.

Prostě jí jednou řeknu, při její návštěvě, která z medicínského hlediska rozhodně neprobíhá podle pravidel, protože vždy neomylně využíváme faktu, že  spolu ležící pacient během návštěv usne, že jí mám rád, ale že si jí nikdy nevezmu. Je to poměrně komplikované, protože mám zlomenou z bouračky na motorce levou nohu v lýtku a noha je zavěšena na takové konstrukci. Ale když se chce, všechno jde. Jsme oba býci, a mezi býky to jiskří, jak se mám možnost přesvědčit ze svých pozdějších vztahů opravdu velmi. Stačí jiskřička a jste schopni spáchat nemravnost kdekoliv a kdykoliv.

Asi po třiceti letech jsem objevil jeden dopis co mi psala a já ho nikdy nečetl, že jde na nějakou komplikovanou operaci po které možná nebude chodit a bylo to opravdu silné vyznání lásky ke mě. Poté co mě propustili z nemocnici navštívil jsem jí ve městě Hradec Králové odkud pocházela, já chodil tenkrát o berlích, a po chvilce posezení v nějaké nevábné hospodě jsem pochopil, že vzala moje slova smrtelně vážně. Že jí mám rád, ale že si jí nikdy nevezmu. Už jsme se nikdy neviděli.
No a přichází můj v podstatě druhý rok školy a nabídka na, teď to bude znít hrozně, ale doslova zbavení panenství jedné slečny jménem Martina, která kamarádí a je spolužačka, také s Martinou se kterou chodí můj bratr David. Bylo mi vysvětleno, že to nemá za sebou poslední z holek ze třídy a že nechce, aby to byl některý z kluků ze třídy a že mě někde viděla a že si takto dovede představit svého prvního kluka. Takže něco jako plemenný býk.

Slečna navštěvuje konkurenční výtvarnou školu na Žižkově náměstí, která samozřejmě není tak vyhlášená jako moje Hollarka, ale není to zase tak pod mojí úroveň. Samotný akt přechází, jakoby náhodné setkání s bratrem Davidem a jeho Martinou na Nebozízku na Petříně a vlastní akt se uskuteční už jenom mezi mnou a Martinou v bytě na Kampě v ulici Besední, ve kterém tehdy bydlím.

Slečna Martina je dnes poměrně známou osobou, a chození tedy začne, asi poté co si řekneme, tak jsme se spolu vyspali, tak spolu můžeme i chodit. Chození netrvá moc dlouho, ale v této souvislosti uvedu jen dvě příhody, které se mi zdají poměrně vtipné. Jedna se odehrála za našeho vztahu a to když jsem jí navštěvoval samozřejmě tajně v jejím pokojíku ve vile v Bráníku.

Jako obvykle jsem zaparkoval motorku, někde za rohem, aby na to její táta nepřišel, protože to byl hřmotný jednooký sochař a byl asi tak o hlavu vyšší než já a na mě měl pěknou pivku. A tento starostlivý tatík se jednou rozhodne, že svojí dceři vysvětlí, že si má dát pozor na kluky a něco málo o pohlavním životě mladých lidí. Fakt, že jsem právě úplně nahatý a že už nemám možnost úniku, a že se jeho kroky dunivě blíží, nakonec vyústil v to, že jsem byl rychle uklizen do volného prostoru pod postelí, kam se ukládají peřiny. Tatík se ale právě rozhodl posadit na tuto postel a já jsem si vyslechl téměř hodinovou přednášku o tom, čeho jsou vejlupci jako já schopni. Martina se sice pokoušela dělat, že je hodně unavená a že chce spát, ale tatík byl opravdu vytrvalý.

Střih, několik let a já potkám Martinu jak si vede za ruku asi čtyřletého syna. Tak se domlouváme, že my bude navrhovat kostýmy na mojí první reklamu kterou natáčím, a ona mě pozve na svojí vernisáž. Přicházím tam tedy se svým synem tehdy taky malým capartem a Martina mě přivádí před svoji maminku, kterou jsem nikdy neměl tu čest poznat, protože mě tehdy děvčata před svými rodiči ukrývala a vítězně mě představuje slovy: „Tak mami, to je ten můj první kluk Petr.“ Maminka rychle pochopí, že tento pán, co drží svého malého syna za ruku, je ten pán co připravil její dceru o panenství, mi podává ruku se slovy: „Dobrý den, já jsem maminka Martiny.“ Odpovídám: „Dobrý, den, těší mě, Petr Dolejš Koch“. I když jsem byl vlastně představen a moje jméno bylo vysloveno. Je letní den a naši dva malý kluci se na sebe usmívají. Jsem gentleman, nebudu říkat o koho se jedná. Život, má někdy zajímavé zatáčky.
Aby z toho nebyl román, tak to budu muset vzít trochu rychleji, na svém maturitním plese se seznamuji se slečnou Pavlou, ale to bylo velmi krátké, takže to nestojí za zmínku. No a protože navštěvuji svoji babičku z matčiny strany ve městě Táboře, seznamuji se tam se slečnou Monikou. Byla úplně jiná než mé dosavadní a pozdější, které byly vždy blondýnky a spíše hubenější. Monika byla sice jen o trochu menší než já, ale byla to černovlasá holka krev a mléko. Měla nádherné husté černé vlasy a připomínala hodně jižanský typ někde z Venezuely.

Byl to poměrně taky dlouhý vztah, asi možná tři roky, taky jsme spolu někde načerno bydlely na ubytovně, když pracovala v Praze, a byl pěkně divoký. Po čase jsem jí potkal, to už jsem chodil s někým jiným na koncertě Paula Simona z dvojice Simon And Garfunkel, kterého jsem fotil na jeho pražském vystoupení, a tehdy mi snad představila svého manžela. Pamatuji si, že jsme tenkrát hodně chodili na vesnické tancovačky, a častokrát jsem se kvůli ní dostal do konfliktu, jednak jako Pražák a jednak jako držitel hodně vyzývavé slečny, do konfliktu s místními chachary.
Protože stále jezdím na pionýrské tábory, teď už jako vedoucí, nebo zástupce vedoucího tábora, objeví se tam jen krátce asi tři slečny, ale pamatuji si jen jména a tváře. Jsou to Romana, Daniela a Božena. Vždy blondýnky. A vždy mladší než já. Ale vždy v rozmezí, že nejsou mladší než dvacet a starší než pětadvacet. To platí až na dvě výjimky, vlastně po celý můj život. Ať je mi šestnáct nebo čtyřicet osm, vždy mám slečny pouze v rozmezí od dvaceti do pětadvaceti.
Je jedna slečna, kterou jsem zdědil po svém bratrovi a ta se jmenuje Marcela. Poté co můj bratr odcestoval do Německa za svým pravým otcem, jsem měl něco vyzvednout u jedné slečny. Nakonec z toho bylo také poměrně dlouhé chození, které bylo asi tak dvakrát nastaveno. Slečnu vídávám dodnes. Seznámila mě se spousty muzikantů, díky ní jsem se dostal k lidem okolo muziky, kteří se scházeli v jedné vyhlášené restauraci U Sojků na Letné. Taky mi dohodila, že jsem měl tu čest chodit k vynikajícímu kytaristovi Radimovi Hladíkovi učit se u něho na kytaru.
Tak a potud to byly vztahy před. Protože teď nastává vztah hlavní, který byť jen oficiálně trvá dodnes. Vymyslel jsem jí zkomoleninu jejího jména a ona, když mi potřebuje něco kvůli našemu komplikovanému rozvodu něco oznámit, dodnes píše jak ZZN. Seznámili jsme se právě nad knížkou Toulky s Charleym na nějakém představení v Bránickém divadle, protože už tenkrát jsem se poměrně hodně pohyboval mezi herci a hudebníky a dost jsem pro ně textoval.

Právě slavila své pětadvacáté narozeniny a byla opět starší než já, o tři roky. Ukončil jsem tedy své předchozí vztahy a věnoval se pouze této slečně. Dlouho jsme spolu chodili až do revoluce. A protože jsem nevěděl jestli nějaká revoluce v roce 1989 přijde, měl jsem domluveno, že vycestuji za svým bratrem do Německa, protože v Čechách jsem stejně, díky tomu, že mám bratra venku, že jsem byl trestaný a podobně, nemohl sehnat žádnou práci a před revolucí, poté co jsem „dobrovolně“ odešel z Barrandova, pracoval už jen jako noční hlídač ve Výzkůmném ústavu zemědělském a jako uklízeč na základní sportovní škole Jeseniova, kde jsem chodil krátce na základku.

Ale přišla revoluce a já jsem tedy přeci jenom po pěti letech navštívil svého bratra v Německu, ale vrátil se a poprvé v životě vstoupil ve svazek manželský. Je z toho jedno, dnes už velké dítě, hodně majetku, který je komplikované spravedlivě rozdělit, spoustu budování, spoustu hezkých vzpomínek. Ale.