Proč se nikdy nemůžu dohodnout s komunisty.

Jen jsem se chtěl zeptat, jak vám je Češi, když všechny ty oslavy 100 let republiky vyžere Zeman s Babišem se svými nohsledy?

Oslavy 100 let republiky dostávají díky přítomnosti současné vládnoucí garnitury a jejímu přístupu k tomu, jak jsou oslavy organizovány, totiž zvláštní trpkou příchuť. Mezi asi největší paradoxy současnosti patří i to, že se současný premiér České republiky Andrej Babiš chlubí před francouzským prezidentem Emmanuelem Macrononem sbírkou francouzských malířů, kterou zakoupil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ano ten Tomáš Garrigue Masaryk, které byl po dlouhou dobu pro všechny komunisty a tedy i pro Andreje Babiše trnem v oku a koho se po téměř čtyřicet let snažili vymazat z dějin. Sice neúspěšně, ale ani to dnes nebrání všem bývalým komunistům včetně současného prezidenta Miloše Zemana si brát jeho jméno kdykoliv do úst. 
Proč používám přídomek současný? Protože pořád věřím, že český a moravský národ se jednou celý vzpamatuje a prohlédne, koho si to vlastně zvolil za své vrcholné představitele. Ano ty, kteří se svými partnerkami či ženuškami vítají při oslavách stého výročí republiky, všechny ty zahraniční delegace a ukazují jim hlavní město Prahu, jako by to bylo jejich dobyté území.
Dalo by se namítnout, že tu ještě existuje velmoc, jenž se nazývá svobodný tisk, ale už o tom vážně začínám pochybovat, protože z těch opravdu svobodných médií tu zůstávají pouze ostrůvky, které už ani nemají tu ekonomickou moc tu svobodu ubránit. Takže nastává období jenž se nazývá doba vymknutá z kloubů. A jak se chovají média v době vymknuté z kloubů? Přirozeně tržně, takže se lehce může stát, že celý zbytek republiky uvěří, že postavy ze seriálu Ulice jsou skutečně žijící, že celebrity co se prezentují dnes, už nejen v bulvárním tisku, jsou ty pravé vzory pro naši mládež. Že se dává v médiích prostor podobným kreatůrám jak jsou bývalé pornoherečky, bývalé kopačky, kteří se neštítí házet navzájem na sebe špínu a to všechno je prezentováno zbytku národa jako ty pravé vzory. Přičemž většině těchto pseudocelebrit, končí známost pár metrů za hranicemi.
Takže kdybych to shrnul, pokuď si cíleně vytvoříte okolo sebe sociální bublinu z lidí Vám blízkých a stýkáte a komunikujete pouze s nimi, můžete lehce nabýt dojmu, že vše je v této společnosti v pořádku.
Ale není a to sakra není. Zbytek národa, či obyvatel této země je vystaven velmi silnému tlaku jednak ekonomickému ale i společenskému, že na podobné hlubší uvažování o společnosti, jim už nezbývá čas ani prostor. A je snad každému jasné, že nemalou měrou k tomu přispívá i vzdělanost či, chcete-li nevzdělanost tohoto národa, jenž se dá jednoduše ilustrovat tím, že na západ od našich hranic se téměř ve všech zemích s každou pumpařkou domluvíte anglicky. V čechách bych to ani nezkoušel.
Vlády se chlubí nejnižší nezaměstnaností, nejvyšším růstem ekonomiky, ale opravdová skutečnost je úplně někde jinde. České obyvatelstvo je vlastně hodně chudé, za svého života si není za svůj plat schopno pořídit vlastní bydlení, bez toho aby si na na to nevzalo nehoráznou hypotéku. Na celý svůj život si většina obyvatel této země musí vlastně půjčit a to pak ten zbytek života musí splácet.
Pokuď patříte mezi ty šťastné, že si všechno pořídíte z vlastního výdělku, či z výdělku svých firem, buďte opravdu šťastní, protože tento luxus je většině obyvatel navždy odepřen. Ale i to nemusí pro Vás trvat věčně, protože časem zchudlé většinové obyvatelstvo nebude mít Vaše výrobky a služby čím zaplatit. A protože ekonomika úzce souvisí se svobodným chováním obyvatelstva, není se čemu divit, že to volí ty, kteří jim nabízejí jednoduchá řešení.
Sice by jsem se mohl také v pohodě pohybovat ve svých sociálních bublinách mezi umělci, hudebníky, výtvarníky, fotografy, filmaři, módními návrháři, motorkáři a pejskaři a mohl bych být také v pohodě. Ale nejsem, protože jsem už dost starý na to, abych si pamatoval, že jsem kdysi žil v takové podobné sociální bublině a vnější řádění komunistů se mě až tak netýkalo. Ale protože jsem se začal výtvarně a hudebně vyjadřovat a tyto věci i veřejně provozovat, neuniklo to tehdejší vládnoucí garnitůře. Tedy těm tehdejším komunistům.
Marně jsem jim vysvětloval, že většina textů naší hudební skupiny je protiválečných, ještě marněji, že pro tento druh hudby je čeština naprosto nevhodná a místy až směšná. Nepohodli jsme se. Narazil jsem na jejich tupost a omezenost. A té době jsem si uvědomil a to připomínám, že mi bylo pouhých šestnáct let, že se s nimi ani vlastně nikdy nemůžu dohodnout. Že jejich myšlení a učení o vývoji lidstva je naprosto zvrácené, že vyzývají k tomu, aby tady nastal jakýsi třídní boj, že nadřadili jakousi dělnickou vrstvu nad ostatní, přičemž nepochopili co by asi ti dělníci vyráběli, kdyby vynálezci a inženýři, tedy inteligence, nevymysleli všechny ty stroje. A že jakýkoli výraz "boj" automaticky znamená, na jedné či druhé straně mrtvé, nebo alespoň ponížené, či okradené.
Proto jsem i pochopil, že nevzdělanost je největší nepřítel lidstva, vedle závisti a malosti. Pochopil jsem, že ti kteří se prohlašují za spasitele lidstva, jsou pro lidstvo vlastně strašně nebezpeční, ač se nazývají komunisti, socialisti či vlastenci. A pochopil jsem, že se s takovými lidmi nikdy nemůžu shodnout a aniž bych je nenáviděl, je mi jich vlastně strašně líto. Až do okamžiku, kdy přesvědčí ten méně vzdělanější či méně movitější zbytek společnosti, že jen oni vědí, jak všechny problémy vyřešit. Poté získají potřebnou moc, jenž se zprvu projevuje, že si obsadí všechny ty společenské akce svými lidmi a chvástají se před zahraničními hosty cizím peřím.
Ale nedejte se mýlit, že jim toto bude dlouho stačit. Vám všem, kteří jako já žijí v nějaké společenské bublině, už teď začínají jít po krku a než se nadějete, dostanou Vás. A věřte, že vím o čem mluvím.