Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola sedmnáctá: Kamarádská)

Tuto kapitolu budu věnovat lidem se kterými jsem se setkal a co mě dost v mé práci a v životě ovlivnili, ale z různých důvodů jsem je ještě nezmínil. O některých se nezmíním vůbec, protože mi za to jednoduše nestojí.

Buď je jejich význam minimální, nebo udělali mocinky špatnou věc a prostě si jméno v mých pamětech prostě nezaslouží. To ale neznamená, že tam občas nebudu jmenovat i lidi, které uvedu plným jménem a podrobný popis jejich fungování ve Státní bezpečnosti. Ti si to naopak zaslouží.

Tak kde bych začal. Začnu u Jiřího Klenky, zvukového mistra se kterým jsem se seznámil ve Studiu Virtual už při první míchačce hudby pro televizní reklamní spot pro Ferrero na produkt Tic Tac a také při zvukové práci na obou spotech pro Helen Harper. Mohlo by se zdát, že mě práce na place nějak zvlášť baví. Ano baví, ale tam musíte vést buď jako producent či režisér spoustu lidí nejrůznějších profesí, a ve studiu ve střihu či ve zvuku, sedím většinou s mistrem střihu či mistrem zvuku sám a tam můžu vlastně té hrubou práci na place opravdu dát tvar a tvář. A lidé jako Jiří Klenka, jsou opravdoví mistři ve svém oboru a je radost s nimi dělat.

Samozřejmě respektuji, když si najmu na televizní spot režiséra někoho jiného jeho volbu střihače či Paintartisty, což je funkce, málo veřejnosti známá, ale o to víc důležitější. Jednak dá spotu barevnou tvář, dopracuje všechny triky a zpravidla tam utratíte z rozpočtu dost značnou část. Vím, že tito lidé oceňují mojí stoprocentní přípravu před začátkem spotu.

Zpravidla mám hudbu ke spotu hotovou předem než začnu točit. Proč. Já si vlastně vymyslím příběh a už si v hlavě skládám obrazy a i jejich rytmus. A přitom strávím hodně času v autě, proto si rád pořizuji velká pohodlná auta, a tam poslouchám hodně hudbu. A když zaslechnu nějakou která se mi rytmem hodí do skladby obrazů, které se mi skládají v hlavě už běžím za svým dvorním skladatelem téměř veškeré hudby ke svým reklamním spotů Petrem Roškaňukem, mimo jiné kytaristou skupiny Žlutý pes a sednu si s ním, ukazuji mu storyboard příběhu a hodně si povídáme.

Když od něj dostanu po nějakém čase první demo hudby, tak v mezidobí než jí otextuji a může se nazpívat můj text, který je vždy anglický, běžím s tou hudbou za střihačem a tam opakuji stejné kolečko, ukázování storyboardu, diskuze, takže když přinesu zpět střihači hrubý materiál z natáčení, mistr střihu už příběh naprosto ví o co se jedná, často je také přítomen na natáčení, včetně Paintartisty, takže při střihu do sebe zapadne hudba, podle které se už stříhá, jako kdyby tam odjakživa patřila.

Nevím jestli to dělají ostatní tvůrci reklam dělají podobně, vím samozřejmně, že naprosto porušuji obvyklý postup. Námět, storyboard, schválení klientem, natáčení, vyvolání, přepsání z filmového záznamu na digitální, střih, schválení klientem, barevné korekce, zadání hudby hudebnímu skladateli, schválení klientem, barevné korekce a dokončovací práce a znovu schválení klientem. Často totiž odpadá díky mému Final Cut, pro mnohé asi klíčové schválení klientem, protože můj klient mnohy spot poprvé uvidí až při závěrečném míchání zvuku ve studiu.

Proč třeba Petr Roškaňuk, mohl bych se obrátit třeba na Romana Holého, který také skládá hudbu k reklamám, či k Michalovi Dvořákovi z Lucie, ale nějak nebyl čas, sice jsem to občas skusil dát někomu jinému, často renovaným hudebním skladatelům a tvůrcům, ale ty si s tím někdy neuměli poradit, díky třiceti sekundové stopáži a někdy nebyl prostě čas.

Petr Roškaňuk je kromě toho, že mi vlastně udělá minipíseň, kteří lidé často zaměňuji za nějakou známou píseň, jenom si nemůžou vzpomenout od jaké skupiny či interpreta to je, je také virtuózním kytaristou, tedy má grunt hrát na nějaký nástroj a to já velmi ctím. Takže mě čeká první mezidobí, které je silně poznamenáno první celosvětovou finanční krizí, ale já si dovedu dát ve své práci přestávku, prostě se věnuji baráku, nebo jiným činnostem, než abych příštipkařil v oboru, který je momentálně v krizi a šel se svojí prací hodně pod úroveň.

Takže jsem za velké peníze nastoupil jako kreativní ředitel agentury Mayer, což byla takoví podivná partička, co si hrála na zlatou mládež a ještě si hráli na to že mají reklamní agenturu. Už počet aut o které se trochu fackovali, byl na ekonomický profit agentury značně v nepoměru.

Mě se stačí dneska podívat a už cítím, že je ve státě Dánském něco shnilého. A tady jak se později ukázalo bylo opravdu hodně. Agentura Mayer byla vedena bývalou lepší dámskou krejčovou a podle toho to taky vypadalo. Můžete si myslet, že být jednookým mezi slepými může přinášet nějaké výhody ale dlouhodobě se s amatéry nevyplácí dělat.

Ale situace v T.T.V která kooptovala bývalou GHS Partner se hochům kteří agenturu vedli také moc nevyplácela. Nejenže předpokládali, že do agentury nastoupím a normálně se podřídím jejich svazáckým způsobům, což se odehrálo tak, že já jsem měl u klientů samozřejmě daleko lepší pozici než oni se svou celou agenturou, která jasně kopala druhou ligu, ale nedrželi dohody.

Takže mi v přízemních prostorách předložili naprosto nehoráznou smlouvu k podpisu a naprosto nehoráznými podmínky, když například tvrdili, že jejich kreativní ředitel bude můj nadřízený, což byla normální kreativní nula, jehož na trhu nikdo naznal ani jménem. A já jim ti smlouvu vzal do ruky jako, že jí budu už podepisovat, už si ti pitomci mnuli ruce jak mě dostali a já v poslední moment, řekl, že mám jinou nabídku a že se mi tam nelíbí jak mají špatně položené koberce.

Vychutnal jsem si otevřenou pusu JUDr. Jiřího Slámy, toho příštípkáře, kterému jsem dovolil vydělat a dýchat společný vzduch a užít si také trochu reklamní slávy a ještě jejich ředitele a majitele svazáka Tomáše Bílého a sdělil jsem jim, že mám lepší nabídku.

Ale nicméně jsme se dohodli, že to vzhledem ke klientům nikde nebudeme nikde veřejně ventilovat, načež mi hned druhý den volal redaktor Strategie, že jde do tisku jejich oznámení, že jsem dostal padáka a že mě vůbec nepotřebují a že naopak jsme velice přivítali nové, mladé accounty z GHS.

A že se mu to nezdá a že to bude nějaká blbost, a jestli na to nechci reagovat. Tak jsem zareagoval a on ten článek upravil v můj prospěch. Abych byl přesný ocituji celý článek s názvem: “Koch odešel z GHS”. Petr Dolejš Koch opustil v důsledku spojení. T. T. V. a GHS Partner svou pozici kreativního ředitele GHS a nastoupil od ledna do téže funkce v agentuře Mayer Advertising. Jan Laciný, který měl v této agentuře na starost i oblast kreativity, se bude nadále věnovat práci account directora. Z GHS Partner odešli také Michaela Nováková a Bohumil Kučera. „Věděl jsem, že se GHS Partner stane součástí T. T. V. A já jsem se součástí T. T. V. stát nechtěl. Nabídku od agentury Mayer jsem považoval pro svou profesní kariéru a další kreativní vývoj za lepší a zajímavější,“ uvedl pro Strategii Koch. „K tomu podotýkám, že T. T. V. neměla zájem o pana Kocha jako o kreativního ředitele,“ uvedl ředitel T. T. V. Tomáš Bílý. „Naopak jsme velice přivítali nové, mladé accounty z GHS.“

V podstatě do agentury přešel pouze ředitel Sláma a jeho dva accountský poskoci, které jsem pro svoji práci vůbec nepotřeboval, protože jsem se všemi klienty stejnak jednal sám. Celé kreativní oddělení, tedy klíčoví lidé v každé agentůře jim taky dali padáka a ještě se jim vysmáli. To že během skoro prvního půlroku přišli o většinu klientů a ti skončili u mě ani nemusím říkat.

Takže jsem jim přetáhl zastoupení Finlandie, ještě s jedním produktem a na stole mi přistál zpracovat ekluzivně, tedy jako jediný mezinárodní spot na Vodku Finlandii. Sezval jsem tedy partu, dal možnost se projevit také poprvé kreativně s vlastním konceptem i fotografovi Kamilu Roingerovi a pojal plán pro tento spot zalanřit jako režiséra oskarového Jana Svěráka. Na třídních schůzkách i když jsem mladýho vyzvedával u nich doma, jsem Honzu postupně nahlodával, protože on si už jako režisér šest let takzvaně nesáhl na kameru. Měl za sebou Kolju a marně sháněl peníze na film Tvamomodrý svět. Ale protože se kdysi zařekl, že už nebude nikdy točit reklamu, nebylo to s ním jednoduché.

Tehdy James Bond přestal do sebe kopat panáky Cinzana a začal do sebe samozřejmě za peníze lít Finlandiu Vodku. Všechny filmy o James Bondovi agentovi 007 jsou vlastně jednak parodie na tehdejší špionážní filmy a jednaj je to velký product placement, tedy záměrné použití výrobku ve filmu. A já jsem vsadil na tuto kartu. Nebyla správná, ale, to předbíhám. Honza se na poslední chvíli zalekl ale zase mi přehodil výborného reklamního režiséra Miloše J. Kohouta, jehož tatínek bývalý kaskadér kdysi točil s mým bývalým spolubydlícím scénky pro Kinobox Petra Vachlera.

Takže jsme ve studiu už s Milošem J. Kohoutem a produkcí Target Pictures, kterou jsem si také stáhl ke spolupráci, protože v T.T.V. Se stejnak reklamy netočili, připravili ve studiu tentokrát profesionální animatiky což jsou storyboardové obrázky sestavené do přesně třicetisekundové sekvence ve stopáži televizního spotu, které jsem později dovedl k dokonalosti a už si je nadále dělal v programu PowerPoint, absolvovali telekonferenci až někam do Ameriky, protože Finlandii mezitím koupili američané a všechno vypadalo skvěle.

Ale karta vsazená na příběhy s Jamesem Bondem se ukázala jako slepá, rotože produkci Jamese Bonda se zdál vstup těchto námětů už moc velké využití filmu ve prospěch značky Finlandia Vodky a tak jsme spot nakonec nedostali, ale zase ho točil alespoň Martin Zaradička a já se jen byl podívat na natáčení a pomohl pár radama. Škoda, námět, který napřed vedl byl opravdu skvělý, ale obchodní zájmy někdy zabijí i skvělý námět.

Podobný námět, v podstatě mi ho ukradli, se poté objevil na produktu Tic Tac a já pochopil, že si napříště své náměty mám patentově chránit. To se ostatně stalo i Honzovi Svěrákovi, když posílal scénář Tvamodrého světa po amerických produkcích, kteří odpovídali vždy zamítavě, ale nestyděli se námět doslova obšlohnout a vsadit do prostředí Pearl Harboru. To že mohli svůj film daleko více podpořit finančně nemusíme snad spekulovat. Nakonec paradoxně sehnal na film peníze od němců. Ta postava hodného německého lékaře co ošetřuje české vězně v českém lágru tam není náhodně.

Tehdy byla dost výrazná firma Mironet a Jiří Devát jim trochu chtěl zatopit a tak ho napadlo natočit takzvaný virál, který si budou lidé posílat mezi sebou a který bude namířen proti nelegálnímu stahování produktů Microsoftu v České republice. Tomu i kdyby se zbláznil se stejně nikdy zabránit nedá, prostě češi jsou takový. Ukradnou co se dá. A kdo tuto realitu nechápe nemá co v businessu dělat. No a porotože se ještě bál, že se jeho záměr rozkecá, tak jsem mu navrhl, v podstatě ze srandy ať točíme v maďarsku, protože tam nám nebudou rozumět ani slovo. A on to vzal vážně, takže jsme so vzali jídlo na tři dny a sekyru a vyrazili do Budapešti.

Tehdy mi kluci z produkční splečnosti Target Pictures postupně navrhovali režiséry Alici Nelis a tehdy začínajícího Karla Janáka, který nám zatím o svých Snovboarďácích, které ho potom proslavili zatím jen vyprávěl. Takže jsme s produkcí, aby to moc nestálo a aby se to přeci jenom nerozkecalo vymysleli krytí, že karel Janák jako mladý režisér točí svůj Absolventský film a my mu jako chudá produkce pomáháme.

Takže jsem vyhrabal nějaké obyčejné oblečení a vyrazili do Budapešti. Karlovi bylo v letadle pěkně špatně. Ale už volby linky, to znamená první třída v Air France, zrovna nenapovídalo, že jsme chudá produkce. Modlil jsem se aby nás maďarská produkce nečekala na letišti.

A modlil jsem se aby nás nechtěla vyzvedávat v hotelu. Protože snaživá managerka z Microsoftu samozřejmě neomylně vybrala Artotel Budapest, což je snad nejdražší a nejluxusnější hotel v Budapešti. Takže jsem na ně vždy čekali, když nás měli vyzvednout v postraní uličce, před nějakým penzionem, a tvářili jsem se že tam bydlíme.

Maďaři začali oproti čechům s angličtinou ještě za totality, takže zatím co jsme se v čecách před revolucí učili rusky oni už měli povoleno se učit anglicky. Velká chyba, protože se to asi učili mezi sebou, bez anglických rodilých mluvčích. A podle toho ta jejich v uvozovkách angličtina vypadala, rozuměli jí jenom oni a nikdo jiný. Nakonec se ve štábu našel jeden člověk, co trichu mluvil anglicky slušně a my to natočili.

Nemusím říkat, že jsem na tom slušně vydělali, v Budapešti, stojí vše polovic. Od taxíků až po místní šlapky. Budapešť už byla tehdy proslulá točením porna. Nicméně v místním castingu jsme objevuli dvojníka Putina a toho jsme hned angažovali. Karla jsme s producentem Filipem poslaly domů, zinkasovali peníze, nechali se pozvat tou produkční, která se oblíkala jak bezdomovec do nějakého pajzlu, poděkovali, běželi se převlíknout do hotelu a mohli konečně přestat hrát tu hru na chudou produkci. Taky chyba. To jsme neměli dělat.

Takže jsme s Filipem vyrazili do noční Budapešti, vytáhli doutníky a šli se projít. Filip mi sice skusil nabídnout nějakou návštěvu místního bordelu, ale to spíš dělal ze srandy protože o mě věděl, že bych podobný podnik stejnak nikdy nenavštívil a také nikdy za sex  nemíním platit ani korunu a zatím jsem to nikdy nepotřeboval. Za ušetřené peníze radši koupím něco dětem.

Takže když jsme v dálce viděli nějaké čtyři děvčata ze kterých se oddělili dvě a ty k nám přicupitali, moc jsme tomu nevěnovali pozornost. A ty se ná hned snažili oblbnout historkou, že jsou v Budapešti také poprvé, že jsou studentka a mladá učitelka a jestli bychom jim neporadili nějakou restauraci. A zasypali nás otázkami typu, odkud jsme, co děláme, kde bydlíme, kdy odlétáme.

A my jak blbci, co musely po tři dny skrývat svojí pravou identitu a museli schovávat vymoženosti komunikační techniky se rozpovídali jako dva vejtahové. Že jsme z Čech, jsme producenti, bydlíme samozřejmě v  Artotelu, a odlétíme zítra ráno Air France první třídou. Takže nás děvčata zatáhla do nějaké restaurace, kde jsme byli kromě číšníkůa jednoho pianisty sami. Ta restaurace měla zvláštní přístup. Vstupovalo se do ní výtahem. Ten vyjel do prvního patra, šlo se přes takový otevřený můstek a potom se teprve vstoupilo do restaurace. Pianistovi jsme hned zaplatili, aby nevyluzoval na ty elektronické varhany ty příšerné zvuky, objednali čtyři panáky, uznali že holky nejsou zrovna krásky z jihu a řekli si že jdeme na hotel.

Ale nastal problém při placení. Ty čtyři panáky stáli v přepočtu asi deset tisíc. Na otázku proč nám bylo jednak řečeno, že je v podniku živá hudba a že ceny byli uvedeny v nápojovém lístku, ze kterého jsme sami vybírali nápoje. Takže jsme si znovu nechali ukázat nápojový lístek a skutečně ty panáky vycházeli jeden na dva a půl tisíce. Takže oni na nás zaplaťtě, my na ně zavolejte policii.

Kdyby se vám to stalo v normální hospodě, zvedám se a odcházím, ale tam byl ten můstek, ten výtah a před dvěřmi do výtahu se najednou objevil vyhazovač co měl svaly na rukách jako mé z plavání s ploutvemi vypracované svaly na stehnech.

Takže jsme to nakonec usmlouvali na polovic, policii opravdu nemělo cenu volat, tu maďarštinu opravdu nechtáte ani náhodou, a jejich angličtina jak jsem předtím naznačil zněla v lepším případě spíše jako ugrofinština. Navíc jsme museli z toho balíčku dolarů, pod dohledem na záchodě odpočítat těch v přepočtu pět tisíc, což byla naše propustka na svobodu. Děvčata se nás sice bila, ale náš pocit že se děje něco divného narůstal až do momentu, kdy Filip ve výtahu cestou zpět poznamenal, že má pocit, jestli ty holky v tom nejedou s těma pingama. Jen to dořekl, otevřeli se dveře a holky zmizeli v noční Budapešti.

Děvčata z nás prostě jak z malých blbců vytáhla vše co potřebovala a hlavně věděla, že druhý den časně ráno odlétáme a že nebudeme mít čas běhat na nějakou policii, kde by nám stejně nerozuměli ani zbla. A kdoví, jestli v tom ještě nejeli ty policajti. To se mi stalo v mých třicetiosmi.

Tato příhoda mi měla být dostatčným poučením, že si mám dávat na ženské plemeno větší pozor. Filip mě ještě poprosil, abych až tuto příhodu budu někdy v budoucnu někde vyprávět, tak ať vynechám jeho jméno. Když je člověku tolik jako mě bylo tenkrát, už má za sebou dostatečné množství zkušeností aby podobné vylomeniny nedělal.

Dnes je mi přesně o deset víc a posledních sedum let jsem dělal ještě větší vylomeniny, hlavně se žanami, že proti tomu budapeštská příhoda je pohádkou máje. Nicméně, druhý den nám volali do hotelu, že let má zpoždení, já tedy neváhal, sedl do prvního taxíku před hotelem už s kuframa a řekl, jezděte po Budapešti. Taxíky byli levnější o polovinu, možná o víc, ale už mě taxikář upozorňoval, že už to na letiště stihneme jen tak tak a v tom jsem konečně zahlédl ten známý výtah. Vytáhl jsem foťák, ofotil restauraci ze všech stran a zpátky v Praze obšťastnil všechny známé producenty ať si na tuto restauraci dají pěkně majzla.

Ale misím uznat, že je to dobrý nápad, nápojový lístek se dvojíka cenama. Jeden které Vám ukáží, když si pití objednáváte a druhý takzvaně s napálenými cenami když platíte. Spot se nakonec nevysílal, z ředitelky Jana Mrákotové-Kocové se vyklubala obyčejná zlodějka, která visela kam se podívala, můj známý ředitel mediální agentury, kvůli ní marně sháněl pět let práci, protože jí podepsal mediální uveřejnění ve výšši několika milónů, které samozřejmě nikdy nedoputovali na konto jeho agentury. Já osobně na ní vysoudil čtvrt miliónu, které mi dlužila a ty jsem také nikdy neviděl. Později dělala v City Bank, potom tiskovou mluvčí ministryně Milady Emmerové, poté tiskovou mluvčí Davidu Rathovi, a vrchol její kariéry bylo, že dělala tiskovou mluvčí TV Prima.

Je zvláštní že jí vyrazili den po zatčení poslance Ratha. Její specialitou bylo vyprávět, oblečená do norkového kožichu jak se právě vrátila z lyžovačky z Kitzbühelu, před zaměstnanci agentury, kteří marně několik měsíců čekali na výplatu. O jejím morálním profilu nejlépe vypovídá, že když na ní nasadili záhadného Komtur Slavo Šimoviče, slovákoameričana s figurou Ramba, působícího na mnohé spíše dojmem bodyguarda, neváhala s ním hned skočit do postele, což dávala všem okatě najevo. Představovat si sex těch dvou je opravdu pro silné žaludky.

Jednou jsem jí potkal na předávání cen Týtý, kde mě se sebejistým úsměvem pozdravila a já spíše přemýšlel jestli jí to pivo co jsem měl v ruce nemám vylít na hlavu. Jak teď sleduji ten soudní proces s poslancem Davidem Ráthem, celé mi to do sebe zapadá, co se to v reklamních a poslanecjých kruzích pohybuje za lidi.

Nicméně i z toho jsem se otřepal a přijal nabídku zprostředkovanou svým kamarádem Zdeňkem Sobotou, zase od slovenské firmy, která se zabývala světelnou reklamou, jim dělat jednatele a ředitele pražské pobočky. Tato anabáze trvala zhruba rok a skončila tím typyckým slovenským způsobem. Sliby, chyby, lhaní. Nechal jsem jim připravit svým právníkem papíry a vyklouzl jsem z toho tentokrát se zdravou kůží a přijal nabídku od Pepy Kokty do jeho agentury Quo New, kterou kdysi jako velký hudební fanoušek pojmenoval podle hudební skupiny osumdesátých let Status Quo. V té době se objevila v mém životě slečna číslo tři, bývalá sekretářka právě ze slovenské firmy Lenka.