Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola první: Německá)

Tak opět slyším na levé ucho, ve středu jsme totiž skládali písek, ve čtvrtek cement, potom zapršelo a mě se to všechno dostalo do ucha.

Takže jsem byl navštívit zdejšího ušaře, což není jako u nás v Čechách URL, ale HNO a ten pan doktor Rusbeh Assemi, si rád pokecal v angličtině a strašně dbal na výslovnost, tak jsem mu nechtěl kazit radost a zůstal jsem u ní taky, i když se tady v Německu samozřejmě snažím na všechny mluvit německy.

Ale už si dovedu představit, jaký to je být hluchý, byl jsem minulý víkend na nějakém rockovém Festu, a když mi tam někdo něco povídal, tak jsem se musel natáčet tím pravým uchem, na které jsem ještě slyšel. A taky jsem zvyklý si dávat telefon, kterému se tady říká Handy k levému uchu a takhle jsem si ho musel přehazovat. Jestli takhle vypadá stáří, že postupně odcházejí orgány, tak potěš pánbůh.

Také jsem na jedné zahradě vykopal dětskou houpačku a přesadil jí na druhou zahradu. Alex se porval se svým novým kámošem irským setrem Bennym o hračku a ten mu prokousl ucho a cákalo z něj krve jak z vola. Byl „celej“ od krve. Ale úplně „celej“. Pro ošklivost jsem to nefotil. Chvilku to neteklo, a potom se honili a krev začala téct nanovo. Zase „celej“ od krve. Opět jsem to pro ošklivost nefotil. Teď spí, ale než usnul, tak jsem mu musel vysvětlit, že se nemá nechat kousat do ucha. Promluvili jsme si taky o lidech, že nejsou jako psy a že někdy odejdou a už se nevrátí. Furt to nechtěl pochopit a koukal na mě, proč to nějak nezařídím. Řekl jsem mu, že už to nezařídím.

S Alexem jsem se hodně naběhal, nebo najezdil, tam a zpět. Odmítl jsem se podřídit diktátu velkého koncernu Fiat, který skoupil moji oblíbenou značku Jeep a začal si myslet, že změní filozofii lidí, kteří si tyto vozy kupují. Je jen pár značek automobilů na světě, jejichž majitelé se na potkání zdraví, buď zamáváním, nebo zablikáním. A majitelé Jeepu mezi ně rozhodně patří.

Ale o co jde. Přestalo mi fungovat stahování okénka, které je samozřejmě u Jeepa elektrické už drahnou řádku let. V době, kdy se začal prodávat takzvaný Jeep Grand Cherokee, kterého vlastním, v Evropě si musel každý majitel nového vozu za podobné vymoženosti dost připlácet. Takže pouze se tam obrousili dva uhlíky v elektromotorku od firmy Denso, což je kupodivu japonský výrobek. Jedu do servisu Jeep do Wuppertalu, což je takové to město v Německu proslulé jednou z nejstarších zavěšených lanovek, sloužících jako regulérní městská doprava. A v tom servisu mě posledně příjemně překvapili, protože mi díly co jsem potřeboval, dvě takové malé hadičky do chladícího systému, dodali, byť za 30 Euro, hned druhý den. Ale asi jsem tam narazil na jiné lidi, a Ti mi tvrdili, že musím vyměnit celý mechanismus stahování okýnka za 208 Euro.

Ne, že nejsem magor, který kupuje do starého křápu jenom nové díly, ale tohle mi přijde jako mrhání. Stačí se podívat, kde je problém, a ty uhlíky vyměnit. Jenže ouha, samotný je nemají a navíc v Německu není zrovna Jeep rozšířená značka, tak jako v Čechách, takže mnohdy nemám komu mávat, a pořád mě nutili vyměnit celý díl. A ten prodavač, mě potom zmerčil, jak se vyptávám nějakých mladých kluků ze servisu, jestli se jim tam neválí uhlíky za pár Euro a opět mi začal vysvětlovat, že se k Jeepu samotný věci takhle neprodávají. Musel jsem mu říct, že to je nejen proti matce přírodě, ale i proti celé filozofii značky Jeep. A potom jsem se podíval nad něj a tam bylo logo Fiat. Pochopil jsem, že tady neuspěji a vydal se hledat jinde.

Alex se mnou všechny cesty absolvuje, má vzadu takový velký pelech a občas, když mu je smutno tam vzadu, tak proleze po straně vedle speciální mříže, která má kupodivu zabraňovat tomu, aby se pes dostal do prostoru pro cestující, a já ho nechám sedět buď za mnou, nebo dokonce vedle mě. Pokud je tam volno.

Nakonec jsme najeli asi 10 kilometrů a našli obchod, nebo spíše dílnu, kde uhlíky prodávají a zakoupili jsme je za pouhých 10 Euro a to jsme dostali ještě „grátis“ dva další zadarmo. No levné to nebylo. Nakonec jsem si uhlíky vyměnil, ale nebyli to ty pravé, takže vydrželi jen chvíli a ubrousili se, tak jsem si je vyměnil ze zadního okýnka za řidičem, takže to nestahuji, než seženu ty, co tam opravdu sedí. Složitý, příště to natočím. Zborka a rozborka.

Nikdy jsem na vojně nebyl, mám modrou knížku, která je ve skutečnosti zelenomodrá, spíš zelená. Alex je samozřejmě miláčkem všech, co do takového přátelského servisu přijdou, já si tam sice za brblání majitele opravuji všechno sám, ale on je vždy nakonec rád, že mi může ukázat, jak všechno dovede, takže mi spájel drátky od těch uhlíků. Alex je každému kamarádský, nechává se od všech drbat, a vždy zbystří, když se v servisu objeví nějaká ženská bytost. Prostě jenom hledá ženskou ruku, ty umějí psy drbat prý nějak lépe. Třeba nějakou najde. On je strašně vybíravý a já se mu nedivím, a výběr nechávám na něm, on bude přece nejvíc drbaný.

Bylo na čase vyprat Alexovi pelech co má v autě. Je ze dvou dílů, polštáře a velký ohrádky. Je to z látky, do které se moc nezabodávají chlupy, ale stejně se tam zabodávají. Nejhorší je tu ohrádku narvat do pračky, ale povedlo se. Dnes mě čeká zakopat dětskou houpačku na zahradě, takže Alex bude lítat okolo a potom se půjdeme vykoupat. Uši a zuby, to zase bude komedie.

Stavba „velealtánku“ pokračuje. Dříve si lidi také stavěli obydlí a šlo to. Ale tady v Německu, většina lidí žije v nájemních bytech a jen málo jich má vlastní byt. Anebo, je tady druhá kategorie, samozřejmě méně početná co ty nájemní domy vlastní.

No a potom půjdeme vypucovat auto od hlíny, co se dovnitř vysypala, když jsem převážel tu houpačku. Takže furt něco. Ucho se Alexovi celkem zahojilo, nebylo to na šití. Nemá se nechat kousat do ucha. Ale on je taková povaha. Někdo po něm vyjede a on stojí a neuteče. Někdy z jeho povahy rostu, ale vím ze zkušenosti, že nemá cenu někoho povahu předělávat. Buď se s tím smíříte, jaký kdo je, nebo se z toho osypete. Tak nemohu vynechat jeden postřeh.

Psy to obecně v Německu nemají lehké. Podle jakéhosi zákona či vyhlášky, mohou chodit venku pouze na vodítku, a to všude. Neexistuje, že by, jste si je mohli někde pustit na volno. Existují sice takzvané vyhrazené zóny o velikosti půlky okresního fotbalového hřiště, které bývají ohrazené, ale těch je opravdu málo a navíc je nesmysl, aby tam někdo pustil tolik psů najednou bez vodítka. Okamžitě by se do sebe pustili. Proč? Vysvětlím.

Nikdo své miláčky, samozřejmě až na výjimky, a ty jsem potkal z těch pěti set psů asi tři, netrénuje. Tréning poslušnosti, tu asi neznají. Takže každodenní situace, já jdu někam s Alexem, samozřejmě bez vodítka, když mě zastaví nějaký policista, dělám, že nerozumím německy, on zase neumí anglicky. Sorry, odcházím. Policista by měl znát aspoň trochu jeden světový jazyk. No ti v naši v Čechách na tom taky nejsou s cizím jazykem nejlépe, co si budeme povídat.

A proti nám jde jiný pes a vede si ho na vodítku pán. Alex poslušně ťapká vedle mé levé nohy, a když se blížíme k sobě, vrr haf, haf, cizí pes proti Alexovi okamžitě vystartuje. Alex nic, jdeme dál. Občas se na majitele, který se snaží udržet na vodítku svého psa, blahosklonně usměji, jako že asi vím, kde je chyba.

Jak asi vypadá situace, když se potkají dva psy na vodítku, nemusím vysvětlovat. Vrr, haf, haf. Když nás někdo zastaví a ptá se na rasu psa, a to je kupodivu velmi často, kromě toho že musím vysvětlit, že se jedná o sto let starou německou rasu loveckého psa, musím ještě vysvětlovat, že se Německo mezi světovými válkami nenazývalo Německo, ale Výmarská republika. Takže odpověď je Weimarana neboli Weimaraner. Samozřejmě chvála jak je to hezký pes, to Alex opravdu je, jak je vychovaný, někdy bych ho přetrhl, jak se jmenuje a tak dále.

Zvláštní skupinou, jsou ale turecká menšina, ty se vesměs bojí psů. Ale jak. To že před ním prchají děti, ale to doslova, s křikem od nejmenších, které začnou okamžitě brečet, to už jsem si zvykl, ale už mě ani nepřekvapila třída dospělých holek, neurčitého věku, protože byli celé zahalené, které začaly před námi, kteří jsme šli pokojně v parku se vykoupat a aportovat doslova uskakovat a schovávat se jedna za druhou. A to se mnohdy stane, i když ho mám na vodítku, když třeba jedeme do města na kolečkových bruslích.

Jak jsem si zadělal auto od hlíny, když jsem převážel tu dětskou houpačku, kecám stejně ho pořád pucuji, tak si vždy dojedu k velké myčce, kde můžete za 1 Euro luxovat auto třeba celý den, protože se lux po vhození žetonu vypíná, až když opustíte stanoviště a čip pod vámi lux vypne. Takže ne jako v Čechách, kde utratíte  majlant, než si vyčistíte aspoň koberečky. I když jsem to často dával vyčistit Ukrajincům do podzemních garáží.

A já tedy luxuji a pucuji auto a Alex polehává kolem, nebo sedí vevnitř, on je srab a bojí se luxu. A vidím přes přední sklo, že před Jeepem postává nervózně takový menší asi třicetiletý turek a něco mi ukazuje. Aha, říkám si zase rve do automatu Euro a přitom by mohl pochopit podle dvou drážek, že je to na žetony, a já si vždy zajedu ke stěně, kde je ten automat na žetony, protože tam můžu rozložit ty tisíce krámů, co vozím sebou. Tak se mu jdu vysvětlovat, že je lux na žetony a ne na Eura a on mi zděšeně něco ukazuje. Koukám, ano metr od automatu na žetony leží v pohodě Alex a dívá se tím svým nezaměnitelným pohledem. A turek ukazuje dál. Já říkám, ano to je můj pes je hodný, klidně si kupte žeton. A on, že je velký. To je mimochodem dost častá argumentace od turků, že je pes velký.

Rovnou říkám, nejsem rasista, naopak, nejsem šovinista, naopak jsem velmi internacionální, ale musím si zjistit, co s těmi psy v Turecku dělají, že z nich mají takovou panickou hrůzu. Vím, mají tam velké nepokoje, denně se to tady řeší, ty obrázky zraněných lidí při demonstracích obletěli svět, ale to že se tolik bojí psů, to mi vrtá hlavou. Tak už jsem to po chvilce hledání na internetu zjistil, tady se zase dokazuje, že většina náboženství jakmile sklouzne k fundamentalistické fázi, je pro každou společnost škodlivá. Takže mezi oddanými muslimy panuje mýtus, že psi jsou nečistí. Proislámské magistráty zabíjejí v Turecku zatoulané psy a městští pracovníci loví, mučí a zabíjejí psy po stovkách.

Tak jsem si přečetl zprávy ze své domoviny, kde se to hemží jenom politickými skandály, kde se motají generálové, milenky, výrazy jako psy, falešní psy, venčení a žrádlo pro psy, což spíše patří do zemí jižní Ameriky, někam do Bolívie nebo Argentiny. Teď abych neurazil nějakou zemi.

Tak jsem alespoň rozhodl na základě těch konspiračních výrazů, udělat něco pro Alexe a tak jsem kartáčkem vydrbal jeho oba obojky a vodítka a jal se jim udělat údržbu. Myslím tím, ty hlavní jinak jich má asi dalších pět, a to nepočítám ty starší, co jsme dali do útulku. Ty co nejvíc používáme jsou od německé firmy Hunter, ne že bych jim tady dělal reklamu, ale jsou prostě nejlepší co znám. Má tedy dva hlavní, jeden na denní nošení je černý se švýcarskými kříži a druhý hnědý je pouze na výcvik. Ten první je černý i s vodítkem může i do vody, a my se chodíme koupat teď skoro denně tak je nejvíc nošený.

Kdysi jsme ho zakoupili v setu s vodítkem, ale z obojku vyrostl, ale vodítko zůstalo stejné. Takže teď nosí ten novější větší a ten jeho starší bratříček zůstal i se starou známkou, na které jsou dvě telefonní čísla, které si už nevolají u jedné kamarádky v Praze. No jen tak pro případ, kdyby se to první telefonní číslo rozhodlo zavolat tomu druhému telefonnímu číslu, ale to už nikdo nepředpokládá. A ten druhý hnědý je tedy speciální na výcvik, ale ten zase nemůže do vody. Je z nějaké speciální sobí kůže a je opravdu měkký ale velmi pevný. Doslova jsem je tedy vymáchal opět ve speciálním oleji od firmy Hunter, který je vyroben z opět z nějakých bobřích olejů a skoro spotřeboval celou lahvičku.

Trochu mě to uklidnilo, i když si myslím, že politická situace v Čechách nemůže nikoho, komu na té zemi záleží, nechat chladným. Pro tohle jsme opravdu ty komunisty nevyháněli. Čeká mě teď nový úkol pomoci kamarádce s výcvikem irského setra, takže jsem si ve Facebookové skupině "Vše o loveckých psech", jejíchž jsem členem podal dotaz, jestli má někdo zkušenosti s povahou irského setra. A jestli mám na něj jít jako na výmaráka?

Dostal jsem celkem velmi rychle odpovědi, jednak na takzvané zdi a i v soukromé zprávě. Je vidět, že v některých skupinách panuje vzájemná pomoc. Kéž by tomu tak bylo i v reálném životě. Ten Irský setr je dvouletý pes a to už jsem trochu poznal, že je rozdílnější než ten můj Výmar, který byť anglické krve jde do každé práce jak magor, vyloženě ho to baví, ale tenhle setr, je asi jemnější a bude to asi trvat déle jak vidím, a asi tam bude znát jakákoliv absence předchozího smysluplného výcviku poslušnosti. Je hned poznat, že je hravý, ale je tam také poznat, a to je obecné, absence sociálních kontaktů mezi psy. Což je velký německý problém, jak se ti psy vodí na vodítku a pánové zabraňují i sebenevinnějšímu očichávání.

Tak jsem byl po dlouhé době navštívit jednu hospodu, kde jsem byl ze začátku každý den, která se jmenuje Wirtshaus a sídlí na Mummstraße a zahrál jsem si tam s Němci karty. Hospoda byla tedy prázdná a tak jsem tam hrál s jednou servírkou, co znám už dlouho a jejím kamarádem. A jak jsem jim říkal na začátku, že obyčejně vyhrávám, a taky jsem vždy vyhrál. Hrály jsme hru Prší, ale tady tomu říkají Mau Mau. Ale Eso tu je normální karta, naopak osma funguje jako eso, když si lízneš z balíčku, že nemáš kartu a lízneš si správnou, můžeš jí tam hned hodit. Na sedmu se tedy berou dvě, a nedohrává se, když někdo vyhraje, hra končí.

Seděli jsme venku na zahrádce, a přišel mě tam jeden turek poprosit, jestli si může pohladit Alexe. Alex se tam válel bez obojku pod stolem, okolo jeli policajti, kterým se tady říká spíše Troublemakeři, chvilku se zastavili, koukali na mě, tak jsem dal Alexovi obojek a připnul ho na vodítko. Tak koukali, ani nevylezli z auta, a za chvíli odjeli. Takovej hezkej, vlahej večer.