Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola osmnáctá: Režisérská)

Měl jsem totiž vlastně nastoupit do reklamní agentury 6promotion, právě mi volali, abych se dostavil na fotografování na nějaké jejich promotion, kde jsem měl být vyfocený v nějakém hábitu

a v tom mi volá Pavel Brabec, od kterého jsem si tenkrát pro slovenskou firmu v jeho činžáku pronajal kanceláře, že abych se okamžitě sebral a přijel a nastoupil k nim. Tedy do Quo New. Tak jsem se tedy sebral, telefonem se omluvil  majiteli  6promotion, kam jsem stejně nastoupil ale až po roce, že ať fotografování zruší, protože o tom jsem stejně nevěděl a organizovat se mnou bez nějaké předchozí domluvy fotografování, když si už léta řídím svoje mediální působení sám je trochu blbost a nastoupil jako kreativní ředitel do reklamní agentury Quo New.

Od té doby se vlastně začíná datovat moje režisérská kariéra, ale vyčkejte času. Do agentury jsem tak trochu natáhl svého dlouholého klienta Jaguár, kde jsme zorganizovali to, že na většině golfových hřišť v České republice nainstalovali do devatenácté jamky, což je hovorové označení pro klubovnu a její bar, kam se hráči uchylují po odehrání 18 jamek na hřišti, velký model developerského projektu, kde byli před modelem zaparkovány modely autíček Jaguár.

Sice jsem záhy po svém nastoupení zatím na pozici kreativního ředitele měl jedno jednání s Pepou Koktou v Café Colonial, kde jsme se občas sešli a po dvou telefonátech, který Josef udělal jsem odešel navíc s funkcí i ředitele agentury, ale to s chodem agentury nijak zvlášť nezahýbalo. Někteří zaměstnanci si po čase prostě začnou myslet, že jim agentura patří, přestože jim bylo svěřeno pouze její řízení. Agentura měla kdysi velkou síť billboardů hlavně okolo dálnic a Josefovi se podařil ten známý kšeft století, že tuto síť prodal mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi, a zinkasoval se svým společníkem tehdy nebývalou částku.

Takže já jsem absolvoval svojí obvyklou úvodní přednášku na CEAAI a tam jsem na tabuli napsal svůj e-mail, že sháním nové lidi, protože jsem byl vedle kreativního ředitele i ředitelem agentury a logicky nějací lidé museli z agentury odejít. Na e-mail mi napsala slečna Petra, že by ráda skusila něco nového a tu historii už vlastně znáte. Musím říct, že Josefa Koktu považuji za strašně hodného a spravedlivého člověka. Zažil jsem ho ve vypjatých situacích a vždy se zachoval čestně a spravedlivě. Někdo může mít jiný názor, ale jenom zasvěcení mnohdy ví, kde leží pravda.

Agentura mimo jiné měla také klienta cestovní kancelář Sunny Days. Cestovní kancelář Sunny Days vlastněná tunisany Ridhou Ben Ahmedem a Chedli Ben Saidem se jako většina cestovních kanceláří vzpamatovávala z krize, která vznikla po útoku na WTC, tedy na dvojčata v New Yorku. Musím říct, že zbylý zaměstnanci poté co jsem prohlásil, že bychom jí mohli natočit televizní spot, mě považovali za čistého blázna. Jednak se tehdy vůbec netočili, alespoň v České republice a mnohdy i ve světě, spoty do televize na cestovní kanceláře a accounti zatím dovedli ukecat oba majitele maximálně na čtvrtstranu v Mladé frontě.

A tak jsem se vydal na natáčení pořadu Nikdo není dokonalý, kterou moderuje Jiří Krampol a tam jsem se s Ridhou poprvé setkal. Tehdy měli pronajatá nějaká patra v domě na Smíchově u bývalého tanku, pro mladšího růžově natřeného tanku výtvarníkem Davidem Černým, a když jsem poprvé dorazil se storyboardem do jejich kanceláře seděli oba na plastových židlích z Ikei a jejich kancelář připomínala ředitelskou kancelář asi jako šlapka pannu.

Nicméně Ridhovy, krerý se hlavně staral o marketing se nápady líbili a hned se zeptal na kdy má objednat letenky. Těžká rána pro nedůvěřivce v agentůře. Na původním námětu se mnou spolupracoval v podstatě dlouholetý inventář agentury textař Petr Zemánek, ale poté co jsme přišli na to, že nápad točit část příběhu v České republice je neufinancovatelný, padlo rozhodnutí vše natočit v Tunisu.

Tehdy mi Jiří Mattlach, který má činžák, střihací studio a kino Mat na Karlově náměstí, se kterým se neznám paradoxně přes filmovou brandži, ale spíše jako přes valstnictví činžovních domů, a který je dvorní střihač režiséra Filipa Renče, doporučil jako režiséra pro tento projekt Jiřího Stracha, který je znám spíše rolí mladého Lotranda z filmové pohádky Lotrando a Zubejda.

Paradoxně tomuto jedna z mála aboloventů opravdové režie na FAMU tato role neumožňovala nastartovat kariéru režiséra, protože ho všichni zařadili za ušatého herce a režii mu nikdo dlouho nechtěl svěřit. Napřed jsem příběh ale musel vymyslet. Tehdy můj syn intenzivně docházel na karate a doma si vždy předcvičoval sestavu.

Cvak a příběh byl na světě. Ale nekreslil jsem žádný storyboard, jen jsem příběh odvyprávěl Ridhovi a už se mohlo letět. Sešel jsem se v agentuře s Jirkou Strachem, ale jaké bylo moje překvapení, když mi asi tři dny před natáčením volal, že nemůže s námi letět, protože konečně po deseti letech dostal režii pro Českou televizi a nemůže si takovou příežitost nechat ujít. A tehdy mi Kamil Rodinger, který tentokrát zajišťoval produkci řekl, jestli si neseženeš režiséra, točíš to sám. A já je sháněl, ukecával jsem na všechno možné, na letecký výlet do Tunisu, hory jídla, pláž, místní slečny zadramo. Všechno marný. Dokonce jsem režii nabízel i Kamilovi samotnému.

Takže jsme odlétli ve složení, já jako autor, kreativní ředitel, ředitel agentury, producent a režisér a otec v jedné osobě, kameraman neboli D.O.P. RnDr. Jiří Petr, producent a fotograf Kamil Rodinger, herci Michael Dolejš, Karolína Žákovská s maminkou té holčičky, kterou jsme vybrali na srandovním castingu jehož se také účastnila Petra, tehdy asi do mě už zamilovaná, ale já samozřejmě o ničem netušíce.

Měli jsme na natáčení, necelé čtyři dny, teda jeden den přílet, dva dny na natáčení a poslední den na odlet. Navic když jsme přistávali na Djerbě, všimnu si, že je okénko letadla plné kapek. To nevěštilo nic dobrého. Sluníčko dobrý přítel filmaře, déšť zlý pán. Sice mě upozorňovali, že na Djerbě prší jednou za deset let, ale proč právě zrovna když tam přiletím já točit. Vlastně jsem měl jen v hlavě nějaké obrazy, nějaké jsme tam natočili, některé jsme použili, některé vůbec ne, hodně jsme prosili mraky ať nám ukáží sluníčko, ale nakonec jsme to měli.

Trochu problém na letišti, kdy nám kontrolovali hodiny techniku, v domění jestli tam nechceme něco střelit. Hodně nám pomohla delegátka Lucie Lenochová, která si za odměnu zahrála se mnou v posteli roli, vstávající nohy. Vrátili jsme se, tajný přepis na digital ze šestnáctky v České televizi, což už je promlčeno, já se zavřel do studia s hudbou od zpěvačky Anastacia Sick and Tired v baráku RnDr. Jiří Petra, kousek tady na Hanspaulce, kde dnes sedím a píšu se střhačem Jindřichem Frýdou, se kterým jsem si opět sedl v pár hodinách jsme střihli verze 30, 20 a 10.

Potom co jsme to jsme běželi do studia S Pro Alfa, kde nám to na Quantelu pěkně obarvil z té šedoty Paint Artist Jan Zuzka a zvukový mistr Radek Rondevald nám udělal zvuk s voice overem mladého Martina Preisse. V titulcích také figuruje Petra jako agenturní producent. Hudba? Specielní záležitost, na základě toho rytmu té písničky Sick and Tired složil Petr Roškaňuk doslova hit, který nazpívala Eliška Vlašicová a spot za vydatné pomoci a podpory tehdejší ředitelky Sunny Days Šárky Holakovské zamířil do médií.

Domluvili jsme se s Novou na objemu osmi miliónů a poprvé z toho, což byla věc do té doby na Nově nevídaná, probártrovali tři. A vsadili jsme na tehdy neznámý pořad co začala o týden dřiv dělat televize Prima, na Vyvolené. Takže super mediální nasazení také díky Filipovi Doubkovi z Médey.

A lidi začali do Sunny Days volat, hlavně co je to za písničku, co je to za skupinu či interpreta co to zpívá. Ridha viděl ten spot vlastně až na závěrečné míchačce v studiu S Pro Alfa a líbil se mu. Taky jsem tam vzal Petru opět bez jakývkoliv postraních úmyslů, slíbil jsem jí, že jí trochu zasvětím do produkce reklamních spotů. Jak se to projevilo na zvednutí známosti cestovní agentury Sunny Days opět nemusím říkat. I ten příběh s mladým karatistou cvičícím v kimonu na pláži si jistě pamatujete, i na to malé děvče v županu jak pohazuje vlasy.

Nejhorší bylo donutit ty dva, aby se políbili na pláži, na tom mi odešli hlasivky. Takže pro klienta jsem byl bůh, v agentuře se zas tak moc kromě Pepy Kokty neradovali, a já se stal reklamním režisérem. Jenže jsme se po čase museli opět sejít s Josefem Koktou opět v Café Colonial a já mu musel opět bohužel říct, že mám dojem, že se opět v agentuře něco děje, ale že opět nevím co, jen že mám opět divné tušení.

To bohužel výtvarníci mají, vypadáme jako normální lidé, ale jsme daleko senzitivnější než si ostatní lidé vůbec dokážou představit. Takže dost často lidé před námi lidé hrají nějakou komedii, nebo lžou a my samozřejmě už dávno víme, že nám lžou. Tentokrát nebyl problém s ředitelem agentury ale přímo se společníkem, Pepa mi sice zavolal "Drž se", ale to už nemělo cenu, a do toho se mi po roce opět ozval ten ředitel agentury Six promotion neboli 6promotion, který byl kdysi na nějaké mé přednášce a znovu mě zval do agentury.

Takže jsem vzal Petru na nějakou párty do prostor agentury, kde jsme potom zůstali, když všichni odešli a nastoupil. Samozřejmě jsme hned točili druhý spot pro Sunny Days, protože se Pepa nasral a agenturu prodal. Ani se mu nedivím. Tehdy už začal žít s Gábinou a nějaké žabomyší agenturní války byly už pod jeho úroveň. Tentokrát jsme si udělali takzvané lokace, neboli obhlídky, kde se bude točit. Prostě jsme se s Ridhou sebrali, já vzal Petru, dorazili na letiště a udělali si výlet, tentokrát do Egypta.

Takže kromě práce, protože jsem byl stále považovaný za workoholika, jsem se také intenzivně věnoval Petře. Petra za mnou vždy po práci přijela, protože jsem vetšinou pracoval déle než ona, počkali jsme až všichni odejdou, měli jsme tam takový příhodný akorát vysoký stoleček a jeli jsme někam na večeři. Točení v Egyptě bylo naprosto ve stejném složení, až na fotografa, tedy vlastně détépáka, kterého jsem tam vzal jako fotografa.

S tím byl trochu problém, protože se jaksi pokusil chmátnout asi týden před odjezdem na svých narozeninách, kam nás pozval Petře na nožku, asi byl už trochu pod parou. Nicméně Petra se beze slova zvedla prohlásila že jdeme. Napřed mi to neřekla, a když mi konečně sdělila co byl na těch narozeninách za problém, možná jsem tomu nepřikládal až takový význam jaký jsem měl. Ten détépák mi tehdá spravoval moji webovou stránku a asi ci asi četl naši poštu, takže se dozvěděl, že by si o něj neopřela ani kolo, což bylo Petry oblíbené rčení. Takže to trochu poznamenalo, naše natáčení.

Někteří lidé asi nemají normu, co můžou za holku mít a co i kdyby měli peněz jako želez prostě nemohou dostat. Takže jsme zase odletěli, tentokrát do Egypta vybaveni technikou i na podvodní natáčení. Všechno šestnáctky, protože pětatřicítku tahat do Egypta by bylo přeci jenom náročné. Teď ale nehovořím o věku nějakých děvčat, ale o šíři filmového materiálu.

Ten détépak, jenž si nezaslouží být jmenován sebou táhnul takový padák s vrtulí, která se nasadila na záda a dalo se s ní lítat i nad střechami Karlštějna. Takže jsme si řekli, že bychom udělali tentokrát kromě podvodních i nějaké letecké záběry. Ale jakmile jsme začali vybalovat techniku nastal s místními celníky problém, jeřáb který jsme sebou vezli vypadal na rentgenu v té hliníkové přepravní bedně přesně jako dvoustopňová raketa země vzduch V-750 Dvina.

A když jsme vybalili padák tak myslím, že automaticky sáhli po těch svých samopalech a nacvičeným pohybem je odjistili. A to se ještě náš expert chtěl vytahovat, když se ho celníci ptali jak s ním vysoko létá, že hodně vysoko. Já totiž průhledem zahlédl na obzoru zaparkované nějaké stíhačky a došlo mi že civilní letiště v Hurgadě se nalézá vedle vojenského.

Ještě že neuměl anglicky a já naštěstí zahlédl v hale letiště velký billboard, kde za lodí je tažený padák a celé jsem to zakecal. Stejně myslím, že ty sapíky nechali pořád odjištěny. Když jsem byl s tenkrát s Petrou a Ridhou na obhlídkách, domluvil jsem s nějakým černochem z nejvetšího Egyptského zajišťovatele cestovních služeb cestovky Trafko, že mi až opět přiletíme se štábem zajistí modrou loďku, kterou mi dokonce fyzicky ukázal, takže jsem byl v klidu, že všechno klapne. Jaké bylo překvapení, když jsme vyrazili směrem k loďce, že tam nebyla a ani černoch nebyl k sehnání.

Takže nám přidělili, takový malý autobus s řidičem a místního delegáta černouška jménem Latif. Každé natáčení je, jak se říká, tak trochu nejistý podnik, takže mě ani nepřekvapilo, že první den dopoledne jsme sice našli pláž, pronajali žlutou lodičku i s majitelem kapitánem, ale odpoledne nás ochranka na tu samou pláž prostě nepustila. Takže materiál nepoužitelný.

Příští den jsme měli větší štěstí, kdy jsme od 6 hodin ráno do 10 měli jednu pláž jenom pro sebe, než se na ní v minutě přiřítilo asi čtyřicet plavidel nacpaných turisty. Ovšem pro změnu zase bez loďky. Nějaké záběry z toho dne jsme mohli použít, i když poslední jsme dokončovali mezi zvědavými turisty. Tedy až třetí natáčecí den, se začalo konečně podle původního plánu, s loďkou na pláži. Loďka samotná měla taky svůj osud. Jestli si myslíte, že je jednoduché sehnat v tomto přístavním městě plném lodí jednu blankytně modrou loďku se dvěma vesly, tak to se hluboce mýlíte.

O půlnoci, den předtím, když jsme prošli několika konspiračními schůzkami v mé oblíbené restauraci v Hurgádě s příhodným názvem Mobydick, s kapitánem lodi, jsme se dostali do nočního přístavu, kde se běloch objevil naposledy za druhé světové války, tam nám kapitán ukázal na dvěstěmetrů vzdálenou loďku, přísahal, že je modrá, protože se to v té tmě dalo težko odhadnout, takže v podstatě naslepo vybrali loďku a doufali, že si ji ráno budeme moci vyzvednout. Loďka nám sloužila pilně celý den, ale na zpáteční cestě se přes ní přelila vlna a loďka šla ke dnu. Naštěstí se nám ji podařilo na poslední chvíli uprostřed moře vytáhnout, opravit a vrátit po dvouhodinovém zdržení šťastně do přístavu.

Předposlední den se nám na jiné lodi, s jinou posádkou, která držela přes den ramadan podařilo natočit podvodní záběry s dýchacími přístroji, kterými se ale podrobněji nebudu zabývat, neboť by mě zabila matka toho malého potápěče, který ve spotu hrál, kdyby se dozvěděla, co jsem po něm kvůli pěkným záběrům chtěl. Šlo o to, aby z hloubky vyzvedl čelenku a přitom se vyhnul útočné muréně. Kameraman Jiří Petr a producent Kamil Rodinger vše zvládli bravurně i bez použití dýchacích přístrojů. Ne každá loď má totiž povolení převážet bomby na potápění. Zbytek pobytu jsme strávili natáčením koloritu v místních lázních.

Ano v těch, ve kterých byla opět děvčata z Vyvolených a neříkám, že jsme si nezaplavali v moři, nezacachtali se v bazénu, ale každý den jsme vstávali okolo čtvrté ranní, abychom připravili kamery, dojeli do přístavu. Tam jsme se nalodili a na ostrově mohli začít točit s východem slunce. Protože přes poledne se dají točit pouze podvodní záběry. To kvůli slunci, které když je rovně nad hladinou se od ní neodráží. Takže jsme místo snídaně fasovali balíčky, obědvali na lodi a tak tak stíhali večeři.

Zápletka s ruskými či německými turistkami nehrozila, protože okamžitě po příchodu na pokoje jsme usínali. Kameraman Jiří a producent Kamil bydleli spolu na pokoji, takže je vždy vítala postel posypaná květy a ručníky ve tvaru labutí, které se mazlí, protože si mysleli, že tam jsou spolu jako milenci. Místní děvčata jsme téměř neviděli, kromě dětí a stařen. Kam je asi schovávají? Večer jsem přemítal, má-li práce autora, režiséra a holky pro všechno vůbec smysl.

Výsledek poznáte až v klidu ve střižně u Jindřicha Frýdy, když z 80 minut hrubých záběrů hledáte zrnko v písku na těch svých 30 potažmo 45 vteřin umění. A přitom natočeného materiálu máte na celovečerní film. Nebo u hudebního skladatele a zároveň kytaristy skupiny Žlutý pes Petra Roškaňuka, když vybíráte výbornou písničku, na kterou musíte udělat přes noc anglický text.

Ale když vidíte práci svoji a svých kolegů večer v hlavním vysílacím čase běžet na Primě, tak zapomenete na všechna úskalí a zjistíte, že ta práce přeci jen smysl má. S dokončením nám už podruhé ve studiu S pro Alfa opět pomohla jako vždy na jedničku produkční Alena Stejskalová, obrázky vyčistil a barevně doladil Jan Zuzka a zvuk s námi dobrousil Radek Rondevald.

Prostě neměnit vítězný tým. A nesmím zapomenout na naši egyptskou princeznu mladou herečku Karolínu Žákovskou ani její maminku, která nás v nejtěžších chvílích utěšovala. A hlavně Latifa, místního hocha, který všechno zařizoval a kterému jsme se tak zalíbili, že se odstěhoval do Prahy. Zato mladý „herec“ Michael Dolejš mi vyhrožoval, že se mnou nebude mluvit, když ho v článku zmíním.

Jenže ředitel a vlastně zakuklený majitel agentury 6promotion, kterého jsme podezírali, že to dělá tajně s pravítkem začal lidově řečeno blbnout, a tak jsem se opět sebral, nechal si vyplatit kupu peněz hotově, což rád dělám, protože když vidí ten balík peněz, co mi musí zaplatit fyzicky, tak je to o to víc bolí a přesedlal do poslední reklamní agentury, kde jsem byl v životě zaměstnán, tedy do agentury Dorland, jejíž vzdálenost od svého baráku jsem měl už před deseti lety odkrokovanou, když jsem se rozhodoval mezi GHS Partner a Dorlandem. 

Ještě jsem zapoměl, že jsem že jsem se mezi Euro RSCG a GHS Partner nakrátko ocitnul nakrátko v rakouské pobočce Hager Prague reklamní  agentuře, která dělala hlavně Henkel, ale tam se kromě toho, že tam se mnou pracoval Bořek Slezáček nic zajímavého nestalo, tedy kromě toho, že to ty dvě bláznivý ředitelky potopili, což ostatně pro ženy ve vedení reklamek není nic neobvyklého.

Psi požívají jídlo, neumí jíst příborem, nemají k tomu uspůsobené ani přední ani zadní běhy, často pozoruji lidi v restauraci, kteří opravdu žerou. Mluvíme o psu, kterého kdybych přirovnal k automobilu, tak hovoříme o Aston Martinovi, včetně všech aspektů jako je původ, inteligence a upotřebitelnost. V lese, ve vodě, umí vyhledat a přinést zpátky cokoliv co mu řeknu, umí vyhledat psa který je ve výcviku, prostě ho po stopě najde, a vysvětlí mu, že si pán přeje, aby se vrátil a přivede ho zpět.

Mluvíme o psu, který je schopen spát dohromady s kočkou, jedním malým šestiletým dítětem v jedné posteli a nemá s tím problém a ještě dává pozor, aby se ditěti nic nestalo. Mluvíme o psu, kterým je skvělým společníkem. Kdyby jen polovina lidí používala inteligenci, přátelskou povahu jako on, tak se lidé nikdy nebudou lidi urážet na veřejných internetových fórech.

Mluvíme o psu jenž je přes sto let uznám německým mysliveckým svazem a o psu jehož chov sahá asi tak šest set let zpět, a o psu který nikdy nenapadne, dítě, člověka, pokuď ho on nenapadne, je schopen poznat špatného člověka, a upozornit na něj. Čím déle ho mám, tím si uvědomuji jak je vyjímečný. Občas mě pěkně nasere. Takže jsem si dovolil takovou vsuvku než se vrhnu na poslední svojí reklamní agenturu, ve které jsem za peníze působil a kde je moje působení hodně spojeno se studentkou Petrou.