Toulky s Alexem a Jeepem. (Doslov)

Tak než se vrhnu na doslov uvedu některé dosud nedořečené věci na pravou míru. Veronika sice byla na Seychelách, ale nebyla tam nikdy s tátou a žádnej foťák neztratila a fotek z toho bylo víc než dost.

A její táta s ní nebyl ani v Paříži a už vůbec tam nezůstal u svýho kámoše, ale v Paříži naopak zůstala ona a to dva dny, aby se to stihlo natočit. Na to jsem samozřejmě přišel až o hodně později v Německu u bráchy. Taky mi nedalo práci zjistit, že její táta nemá žádný BMW a Harley-Davidson, ale jen tu Mazdu, trochu starší. Je pravda, že si koupil později novou.

Když jsem psal tuhle knížku zahlédl jsem ho a rozhodně na chlapa, který má padesát nevypadal, za rok mu zešedivěli vlasy, byl celej shrbenej a radši dělal, že mě nevidí. Labradora a retrívra, Nika a Sáru Veronika nikdy nemohla venčit, protože je nikdy neměla, takže se nemohli ani odstěhovat k prarodičům do Motola.

Nejezdila hlídat svojí malou sestru k rodičů ani k prarodičům, ale jezdila vlakem někam k Vídni. Je fakt, že se mi nakonec přiznala tím oním e-mailem, ale to už vlastně bylo nezbytností, když si o tom cvrdlikali i vrabci na střeše i v Pokroku.

Nicméně já tenkrát asi udělal chybu, že jsem si zahrál na rytíře zachránce a řekl ať na to kašle, že je to minulost. Kdyby byla, bylo by to v pořádku. A asi by nikdy nevzniklo tohle povídání. Ale nebyla. Potom jsem jenom nacházel ty papírky se vzkazem ať se postarám o Alexe.

Prosil jsem jí mnohokrát ať toho nechá, protože jsem věděl, že jí to ničí. A to dost. Párkrát mi předvedla záchvat, kdy se sotva dechu popadajíc válela pod stolem, vzlykala jak mi ublížila, jak ublížila rodičům a jak se chce zabít a že to sama nedokáže.

Ale existuje video, kde tvrdí, že je nyní právničkou a kde se mi do kamery vysmívá, že jsem byl pouhý její fanoušek a že jsem ty všechny videa co jsme natočili jsou jenom jakési promo a já ty videa co jsou na You Tube používal ke zvýšení známosti své produkční společnosti a že jsme spolu nikdy nechodili.

A že jí Alex nikdy nepatřil, že byl vždy můj. Fajn. Beru. No upřímně, to bych musel být magor. Díky aktivitě mého bývalého společníka se tyto informace dostali na obě školy, kde jsem přednášel, a tudíž tam musel skončit. To jí nevyčítám, to už byla moje chyba.

Tvrdila jak jí to nebaví a že počítá každou sekundu kdy to skončí. Nemyslím si to a nemyslí si to ani spousta mých přátel. Nicméně než si člověk sundá růžové brýle, trochu to trvá, zvláště má-li člověk někoho opravdu rád.

Nedopadlo to Happyendem, je mi líto. Ani dopadnout nemohlo, ani nevím kde je, občas mi nějaký kamarád pošle nějakou informaci, ale ty se vlastně podobají jako vejce vejci.

Ale ani nebyla pravda, že do toho spadla ve dvaceti kvůli svýmu prvnímu klukovi spolužákovi ze třídy, ten o ničem neměl ani ánung a asi ho to vzalo. Nedivím se. Nebyl tak otřískanej jako já. Ten údaj, ale taky není správný, svojí dráhu začala deset dní po svých osmnáctých narozeninách.

Taky nikdy neměla řidičák, takže tu cestu z Amsterdamu do Solingenu absolvovala bez papírů. Naštěstí se nic nestalo. To jsem se dozvěděl, až když jsme se vrátili a já jí doslova dotáhl zpátky k rodičům a tam jsem během rozhovoru s jejím taťkou, když jsem jí chválil jak umí dobře jezdit dozvěděl, že papíry nikdy nedodělala.

Motivy mi několikrát vysvětlovala, ale stejnak nevím proč tak krásná a chytrá holka má zapotřebí tohle. Nechat se vláčet bulvárem a ničit všechny okolo, systémem kam vstoupím sto let tráva neroste. Nechám to vaší imaginaci, ale tohle muselo být řečeno. Jako memento a varování, jak to vždy se železnou jistotou vždy skončí.

Na druhou stranu, já jí znám naprosto jinak, než většina světa. Proto jsem sestříhal ty videa s Alexem a dal je na You Tube. Aby po ní zůstala alespoň nějaká památka jak i takováhle holka, která mohla mít všechno, se dovedla starat o mě, Alexe, jak ho dovedla milovat, jak mi pomáhala, když začli být problémy se společníkem.

Asi se někdo najde, kdo jí z toho vytáhne. Ale já to už nebudu. Ale asi se taky najde nějakej chytrák, který to někde zase vytáhne a asi začně vše nanovo. Jak jsem se přesvědčil, z toho vlaku se „nedá“ vystoupit. Nikdy. Já vím, že nemítnete, že český a slovenský bulvár má řadu příkladů, že se z toho dá vystoupit.

Ale. Nikdo z nich nehrál takovou ligu, co kopala ona a to bohužel od začátku. Problém je, že se nedá ani odstěhovat někam do ciziny, protože jí prostě všude poznají. Je tak vyjímečná, tak dětská, tak...že toho radši nechám a měl bych cuky jí zavolat.

Ani by to nezvedla. A čísla jsem stejně vymazal. Má úloha v jejím životě skončila, zůstal po tom pes, naštěstí ne to dítě, co jsme asi spolu čekali. O psa se dovedu postarat a myslím, že ten nejnádhernější a nejúžasnější pes se vznešeným jménem Alexander The Great Arteniké se u mě bude mít dobře.

Mohl bych ještě dodat něco pozitivního, ale je mi líto nic není. Berte to celé moje toulání s Alexem jako memento do života. Něco jako příručku pro muže, co mají a co nemají dělat. Ale tento můj příběh je asi natolik vyjímečný, že se nedá podle něj řídit.

Dovyřídím v Čechách nějaké majetkové a vztahové záležitost, ale moje přesvědčení, že lze vstoupit do politického života, jsem odsunul. Není na to teď doba. Třeba se ještě někdy vrátím, ještě asi není tak špatně. Takže se s Alexem sbalíme a vyrazíme vstříc jiným zítřkům. Ale to už bude asi jiná knížka. Bylo mi ctí.