Není to játro, je to prezident.

Opět jsem zase zaznamenal nějaký puch nahoře z hradu, buď si tam někdo na recepci zul boty, protože ho tlačili, nebo si někdo zase otevřel ústa, které neviděly zubní kartáček už nějaký ten měsíc.

Prostě si tam opět někdo otevřel hubu na někoho z minulosti, kdo se už asi těžko může bránit, protože je dávno po smrti. A tak jsem si vzpomněl jak jsme tehdy říkali tehdejšímu poslednímu předrevolučnímu prezidentovi Dr. Gustavu Husákovi.
Říkali jsme mu „játro“ proto, jak měl po celém obličeji stařecké játrové skvrny. Nebylo to zrovna etické ke starému nemocnému člověku, ale je si také nutno uvědomit jakého. Ten člověk sice už v té době nebyl tím hlavním v tehdejší vládní mašinerii, ale určitě vrcholným představitelem zvrhlé moci, která byla postavena na zcela zbloudilé ideologii, založena pouze na takzvané třídním rozdílu, chtěla zatočit s více než tehdejší půlkou světa.
Ale bylo nám tehdy šestnáct, studovali jsme na výběrové výtvarné škole, tak se to dá omluvit. Je jasné, že dostat se na takovou školu nebylo jednoduché. V celém tehdejším Československu byly pouze tři a všechny v Praze. Hollarka, Žižkárna a Hellichovka. Takže jsme asi prošli nějakým sítem.
Rozhodně jsem ale nebyl nějakým kádrovým vzorem, takže mému otci nezbylo než se poprvé v životě opít s tehdejším ředitelem výtvarné školy. Stejně jsem zkoušky udělal, dokonce na druhém místě, ale ani to neznamenalo, že bych byl na školu přijat.
Štěstí mého otce bylo, že poté, co byl poslán jako synek buržoazního původu na rok do strojní traktorové stanice, se vrátil jako dělnický kádr a samo družstvo ho poslalo na strojnickou školu, takže než se dostal na UMPRUM, stihl se po reálném gymnáziu za rok vyučit, za dva roky vystudovat střední strojnickou školu a hlavně byl už do budoucna dělnickým kádrem. Dělničtí kádři tehdy studovali dvakrát rychleji. To se děje dnes vlastně také. Prostě měli v těch papírech bordel.
To měli později mimochodem i v mých. Dnešní vládní garnitura mi ale začíná připadat vlastně stejně, jenom prezidentovi bych asi neříkal játro, ale vymyslel bych mu trefnější přirovnání. Jenže mně už není šestnáct, ale padesát a bohužel je dnešním mladým asi jedno, kdo je jejich vrcholným představitelem.
Oproti nám mohou cestovat, to jsme mohli sice také, ale jen někteří a ve velmi omezené míře. Ale že jim nevadí, že má Česká republika ve světě tak malou prestiž a že oni nebo i jejich rodiče berou jenom zlomek toho, co berou za stejnou práci kousek za hranicemi. Ale i to není tak jednoznačné. A to z jednoho důvodu.
Češi v podstatě vykonávají stejnou práci, možná jsou na ní i zručnější, ale pracují totálně neefektivně a pokud jim podnik nebo živnost přímo nepatří, flákají práci jak to jde. Tak a kam zase mířím a proč si začínám připadat jako starý brumlal. Když nám bylo patnáct, styděli jsme se za to, jak to tady vypadá, jaký lidi nám vládnou, jak se tady lže a krade.
Uběhlo 10 let a vypadalo to, že by se mohlo něco změnit. A hodně se i změnilo. Ale uběhlo dalších 25 let a mně se zdá, že je to zase stejně. Máme stejně směšný lháře nahoře, kteří navíc ještě bezostyšně kradou, bereme stejný zlomek oproti západu, až na některé profese. To jak tady vypadá školství, zase až na pár výjimek, je prostě lidově řečeno peklo. Je to i znát na tom, kolik škol je akceptováno opět venku za hranicemi.
A s tím souvisí i další věci. Češi neumí řeči. Jazykově je tento národ vybaven doslova uboze. V každé evropské zemi se v pohodě s každým domluvím alespoň anglicky. I s každou prodavačkou ať je stará nebo mladá. A to i v každém zapadlém městečku. Zkuste si to třeba v Čerčanech.
Divím se, že to těm, kterým je dnes patnáct, nevadí. Nevadí vám být v Evropě pořád stále těmi chudými příbuznými, přehlíženými, mnohdy vysmívanými. Asi nevadí. Na co můžeme být hrdí, je možná hokej nebo na fotbal a občas na nějaké sporty, ale jsou i národy, které snad vůbec nehrají na světových šampionátech, a přesto jejich prestiž vůbec netrpí.
Občas mě někdo pobaví, v Čechách je asi pořád sranda, ale už mi zase začíná vadit ten nepořádek na ulicích, to, jak se k sobě lidi chovají navzájem. Jak jsou nerudní, v podstatě se tady smějí jen cizinci.