Jak se nám ten okruh spojil. Jan Macháček, český novinář, hudebník, a bývalý disident, signatář Charty 77, který za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky,
byl obviněn, že je současně komentátorem Babišových Lidových novin a zahraničně-politickým poradcem Andreje Babiše.
Opět trocha historie. V roce 1933, kdy Adolf Hitler získal paradoxně demokratickou cestou moc v tehdejším Německu, Ferdinand Peroutka, dnes oblíbené téma současného prezidenta České republiky Miloše Zemana, již tušil, co se děje v sousedním Německu, a po podpisu Mnichovské dohody 29. září 1938 bezpečně věděl, co bude následovat. Mnozí němečtí či německy píšící spisovatelé židovského původu opouštěli tehdy již hitlerovské Německo a Ferdinand Peroutka byl s nimi v úzkém spojení.
Po Mnichovu pro něj následovala Sophiina volba, buď jako mnozí z tehdejšího Československa odejít, jak to zvláště židovská inteligence učinila, anebo zůstat. Nemohl nevědět, co bude následovat, myslím, že to věděl velmi dobře. Dnes se velmi diskutuje o jeho morálním selhání, fascinaci fašismem a samotným Adolfem Hitlerem. Ale kdo si opravdu přečte jeho články, třeba ten pod názvem Dynamický život, který vyšel dubnu 1939 v Přítomnosti k 50. narozeninám Adolfa Hitlera, pochopí, že si Peroutka vlastně z Hitlera utahoval.
Ferdinand Peroutka za první Československé republiky patřil mezi takzvané pátečníky, skupinu kulturních a politických osobností z okruhu spisovatele Karla Čapka, kteří se u něj v pátek odpoledne scházívali. Jen pro připomenutí mezi pátečníky patřili Karel a Josef Čapkové, T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Josef Kopta, Ferdinand Peroutka, historik Josef Šusta, František Langer, Eduard Bass, Karel Poláček, Vladislav Vančura, Václav Rabas, Jan Masaryk, Jan Blahoslav Kozák, Arne Laurin, Karl Kraus, spisovatel a divadelní kritik Josef Kodíček, národohospodář Josef Macek, spisovatel František Kubka, lékař, politik a hudební skladatel Ladislav Prokop Procházka a Vilém Mathesius.
Jen si pro zajímavost spočítejte, kolik z těchto lidí muselo odejít před nacismem, a mnozí to nestihli. Takže, jste-li vůdce, dříve nebo později si pořídíte svého Goebbelse, prostě někoho, kdo je buď sám zfanatizován, či za mrzký peníz bude za Vás konat zčásti špinavou práci. I sám Adolf Hitler zvláště po podpisu tajného výnosu opravňujícího k rozšíření eutanázie na pacienty v ústavech na území Říše a následnému odporu proti tomuto výnosu pochopil, že propagandistickou roli tak, aby sám nebyl spojován s nepopulárními věcmi, je potřeba přenechat někomu jinému.
Někdo si pořídí schopného Goebbelse, někdo ne. Podle všeho schopný „novinář“ a současný mluvčí prezidenta Miloše Zemana Jiří Ovčáček není schopným Goebbelsem. Všechno nějak pomotá, chybí mu nepochybně charisma a vůbec, je to takový matlal. Ale Milošovi Zemanovi se zatím hodí. Jak jste již asi pochopili, je tu i další vůdce, který si bude hledat svého Goebbelse, nebo ho již našel?
Tak a zpět k Janu Macháčkovi, nejsem rozhodně jeho příznivec, nehltám jeho články, vůbec si nemyslím, že jen zčásti jeho tvorba a význam dosahuje úrovně tvorby a významu Ferdinanda Peroutky, o hudební tvorbě skupiny The Plastic People of the Universe si myslím své, ale tím neříkám, že zastání proti její persekuci nemělo výrazný vliv na pozdější politický vývoj. Ale chápu ho. Je komentátorem, ne tedy zaměstnancem Lidových novin, ale ty ho za jeho články platí, takže je jedno, jedná-li se o hlavní pracovní poměr, či Švarc systém, či o jinou formu honorování jeho práce.
Co z toho všeho vyplývá. Rada pro současné novináře není jednoduchá, já vím, složenky, děti na škole, bla bla, ale když někdo jde do deníku, který je už někým vlastněn, musí vědět, co jeho práce bude obnášet. Nemyslím tím, že bude nucen psát oslavné články k narozeninám vydavatele, ale po šikmé střeše se někdy dá klouzat pěkně dlouho. Kdysi jsem měl ve své novinářské praxi velmi lukrativní nabídku od člověka jménem Fidelis Schlée. Byla to vlastně náhoda, parkoval jsem totiž přímo vedle jeho Rolls-Royce v tehdejších garážích tiskárny a vydavatelství bývalého Rudého práva, dnes v komplexu budov Florentinum.
Fidelis Schlée mě tehdy pozval do své kanceláře, kde byl k vidění i zlatý vodotrysk a nabídl mi práci v jeho tehdy zakoupeném Večerníku Praha. Protože jsem o něm kromě toho, že vedle mého vozu parkuje v garážích, nic nevěděl, poté, co jsem si udělal obrázek, jsem zdvořile jeho nabídku odmítl, řka, že se mi Večerník Praha zdá pro mou náturu přece jenom deníkem příliš bulvárního ražení.
Je nesporně pozitivní, že vydavatelství jsou teď převážně v českých rukách a ne například v německých, ale jde především o to, jaké jsou to ruce. I za první republiky bylo vydávání novin hlavně podnikáním, ale mezi vydavateli se našlo i mnoho filantropů, kterým nešlo jen o to, aby na vydávání novin vydělali peníze. Dnes o tom přesvědčen nejsem.
A i když si mnoho novinářů, kteří jsou „odejiti“ z veřejnoprávních médií, zkouší založit nezávislá periodika, stejně nakonec skončí z ekonomických důvodů pod vlastnictvím jednoho z mediálních magnátů, jak je teď moderní říkat. Takže dnes se živit novinařinou a nebýt závislý tak či onak na nějakém politickém či ekonomickém vlivu je velmi obtížné.
Ale máme internet, protože tištěná média, kromě Blesku a podobných škvárů, stejně jednou skončí, takže nezbývá se vydat trnitou a mnohdy zdlouhavou cestou nezávislého periodika a získávat své čtenáře pouze svojí dobrou prací.
Paradoxem je, že tento článek publikuji na iDNES.cz, ale mojí omluvou je, že jsem zde začal publikovat ještě v době, než jakýsi Andrej Babiš začal přemýšlet o koupi nějakých médií. A také, a to už není mojí omluvou, že jsem dost velký provokatér. Protože tuto společnost je potřeba změnit, než bude úplně pozdě.
