Mluví se o morálním úpadku společnosti. Media píší o celebritách. Oslavují jejich život, připomínají jejich smrt. Jsou to ale ty správné vzory pro naše děti? Byli tito lidé šťastní? Není čas věnovat pozornost trochu jiným lidem?
Zemřel obyčejný člověk. Budeme truchlit..Jedu se na něj naposledy podívat. Řídím a přemýšlím, vzpomínám. Pláču. Budu muset zastavit? Hledám důvod neplakat. Smrt pro něj byla vysvobozením. Přemýšlím dál a začínám pochybovat. Zemřel obyčejný člověk?
Neměl snadný život, přesto se dožil vysokého věku. Zplodil několik synů a zasadil bezpočet stromů. Přesto, že pro něj majetek nebyl důležitý, nebyl chudý a vždy měl dost na to, aby se dokázal rozdělit. Za své jméno se nestyděl a nikdy se neskrýval. Zajímal se, pomáhal. S úsměvem. Celý život prožil s ženou, kterou miloval. Na odchod se připravil. Ani vnukovu nedávnou svatbu nepokazil! Počkal. Zemřel klidně ve spánku v domě, který postavil a mezi lidmi, které měl rád. Nebyl sám. Neměl nepřátele.
Komu z nás se podaří to, co jemu? Život prožil čestně a s láskou do poslední chvíle. Věděl, co je důležité a dosáhl toho. Řídím a přemýšlím. Zemřel obyčejný člověk? Určitě ne. Když se narodil, lidé se radovali a slavili jeho naději na hezký život. On tu naději naplnil a uspěl. Chtěl bych ho plácat po ramenou a smát se. Vždyť on to dokázal! Jak jsem ho znal, ani si to ve své skromnosti nepřipouští. Odchází jako vítěz, na místě je radost a úcta. Oslava jeho naplněného života, jeho úspěchu.
Už nepláču. Uvědomuji si, že i když nedýchá, stále ovlivňuje moje myšlení a cítím jeho přítomnost. Svému synovi budu z legrace mačkat nos stejně tak, jak to dělal děděček mně. A třeba i on jednou svému synovi. Mnozí žijeme vlastní život k pláči a nepláčeme. Teď není čas plakat, není důvod. Naopak. Odchází neobyčejný člověk, velikán
Budeš nám chybět dědečku. Pláču
(Věnováno památce Josefa Cihláře, který zemřel 4.5. 2010 v Brně-Bosonohách ve věku 87 let)
