Jedním ze způsobů, jak ovlivnit dítě, aby začalo cizímu pánovi říkat "táto", je vzájemně se před ním oslovovat "maminko" a "tatínku".
Z každé kamarádky a kamaráda, vychovatelky jsme už dětem udělaly tetu a strejdu. Má to však svoje hranice. Když budem pokračovat takto dál, začnou děti říkat také "mámo" nějaké úplně cizí paní. A to by se vám líbilo? S "tátou" je to zrovna tak.
Z každé kamarádky a kamaráda, vychovatelky jsme už dětem udělaly tetu a strejdu. Má to však svoje hranice. Když budem pokračovat takto dál, začnou děti říkat také "mámo" nějaké úplně cizí paní. A to by se Vám líbilo? S "tátou" je to zrovna tak.
Slova "táta" a "máma" sama o sobě automaticky neznamenají osobu dítěti citově blízkou. Můžete namítat, že táta a tatínek mohou znamenat jinou osobu, než otec. Nesouhlasím. Ten nový pán, který s rodinou roky žije se k dětem může sice chovat hezky a ony k němu, ale nikdy by mu neměly říkat "táto". Samozřejmě, mohou to tak cítit. Může pro děti znamenat víc, než skutečný biologický otec. Neměli bychom ale takové oslovení dětem dovolit. Měli bychom jim bránit. Proč?
Protože slovo "táta" a "máma" má mnohem vyšší hodnotu. Není jen slovem v dětských ústech, ale je i vyznamenáním, pro rodiče. Je uznáním, kterým se neplýtvá, které se nerozdává strejdům a kamarádům, partnerům a druhům, kteří jako náhradníci třeba na několik let zakotví v naší rodině.
Tátou se stane ten otec, který se o to zaslouží. Má právo si tak nechat říkat, až k tomu dítě samo dospěje, samo to tak bude cítit a chtít a nebude nejmenších pochybností, že si ten titul otec do konce života udrží.
Není totiž horší ponížení muže, než když jeho vlastní dítě říká "táto" cizímu muži.
Slova "táta" a "máma" pro dítě sama o sobě automaticky neznamenají osobu citově blízkou. Můžete namítat, že táta a tatínek mohou znamenat jinou osobu, než otec. Nesouhlasím. Ten nový pán, který s rodinou roky žije se k dětem může sice chovat hezky a ony k němu, ale neměly by mu říkat "táto". Ne za předpokladu, že znají svého skutečného otce, který o ně jeví zájem. Samozřejmě, mohou to tak cítit. Nový partner ženy může pro děti znamenat víc, než skutečný biologický otec. Neměli bychom ale takové oslovení dětem dovolit. Měli bychom jim bránit. Proč?
Protože pro rodiče slovo "táta" a "máma" má mnohem vyšší hodnotu. Není jen slovem v dětských ústech, ale je i vyznamenáním, je uznáním, kterým se neplýtvá, které se nerozdává strejdům a kamarádům, partnerům a druhům, kteří jako náhradníci třeba na několik let zakotví v naší rodině.
Tátou se stane ten otec, který se o to zaslouží. Má právo si tak nechat říkat, až k tomu dítě samo dospěje, samo to tak bude cítit a chtít a nebude nejmenších pochybností, že si ten titul otec do konce života udrží.
Až vám začne dítě vykládat, že mu chybí táta, nevyřešíte to tím, že ho naučíte říkat "táto" cizímu muži. A ještě něco. Není horší ponížení a bolest pro otce, než zjištění, že jeho vlastní dítě říká "táto" někomu jinému.
