Nedávno mi umřel dědeček. Psal jsem o tom ve svém úplně prvním blogu a jsem rád, že život mého dědečka oslovil a chytil za srdce tak mnoho vás, čtenářů. Článek dostal velmi vysoké hodnocení, které vnímám, jako váš podíl na uctění jeho památky, kterého si vážím o to víc, že jste dědečka neznali. Kdo článek nečetl, může si mého dědečka připomenout zde. Je to jen chvilka, článek je krátký.
Po dědečkovi zůstala postel. Tu rozbili a vyhodili týž den. Kromě té postele měl ještě hromadu léků, pyžamo, tepláky a pantofle. A babičku. Nic víc nepotřeboval.
Po dvou dnech přinesla spořivá babička dědečkovo pyžamo. Bylo hezky vyprané a vyžehlené. Nikdo se k němu neměl. Kdo by chtěl pyžamo po mrtvém. Po chvilce váhání jsem natáhl ruku.
Je to přes dva měsíce, co dědeček umřel. Ležím tu o půlnoci v jeho klasickém proužkovaném pyžamu a píšu. Vím, že nebýt něho, třeba bych si na dědečka dnes večer nevzpomněl a to by byla škoda. Kytky na jeho hrobě už zvadly a lidé, kteří je tam položili mají myšlenky v tuto noční hodinu asi dávno jinde. Kromě babičky, která má stále problémy se spaním. A mne. Díky dědečkově pyžamu. Mám z toho mít špatný pocit? Přinese mi to smůlu? Děda nebyl rád, když se něčím plýtvalo, byl praktický. Určitě by chtěl, aby jeho pyžamo někdo nosil. Vždyť bylo jako nové!
Dobře si uvědomuji, že to pyžamo je z věcí, které rozdal, věc speciální. Je totiž úplně to poslední, co rozdat mohl. Tím je unikátní. Děda nebyl obyčejný člověk a toto není obyčejné pyžamo. Věřím, že dědovi prokazuji malinkou službu tím, že pyžamo nosím. Že by to tak chtěl. Ať si každý myslí co chce, pro mne je to čest, kterou jsem nemohl odmítnout.
