Kde to proboha žijeme? Aneb české pojetí demokracie

Drazí spoluobčané. Parazit prý nezabije svého nositele. V České republice to ale možné je. Náš stát je vážně nemocen a možná umírá. Toto je dámy a pánové, dnešní česká realita:

Když někdo postaví nekvalitní tunel nebo silnici, tak mu úředník ještě miliardy přidá, aby to opravil. Naši politici neříkají lži, ale nepravdy. Nelžou, ale mystifikují. Předvolební sliby splnit nikdy nejdou. Za chyby se ani neomluvá, natož aby se odstupovalo z funkcí. Politika je vyšší patro podnikání. Chodí se tam hledat, co by se ještě dalo rozkrást. Pokud někdo neumí lhát, naučí se to spolehlivě u soudu. Spravedlnost je fikce. Rozhoduje se podle novelami zaflikovaných starých nepřehledných zákonů, jak se komu hodí a každá zlodějna je v mezích zákona. Když už se krade tak moc, že není ani na provoz státu, zvyšují se daně. Neuzavírají se manželství, nerodí se děti. Pokud ano, vychovávají je jen matky. Lidé se bojí budoucnosti. Stát propadá v mezinárodních měřítkách v mnoha oblastech, prohrává u mezinárodních soudů, nerespektuje svoje závazky a jeho pověst klesá. Lidé chudnou a mocipáni s doživotní imunitou a výhodami, které ani nejsou schopni užít, bohatnou. Spekuluje se, zda budeme mít na jídlo.

Kde to proboha žijeme?

Demokracie neznamená, že si každý úředník a politik může dělat svobodně co chce a ostatním do toho nic není. To jsme pochopili špatně. Demokracie je, že si do správy státu svobodně zvolíme ty nejlepší z nás, kteří budou práci vnímat, jako službu nám všem. Ne, jako kšeft. Budou dobře placení, aby se mohli v klidu své práci věnovat, ale ne zas tak moc, aby to dělali pro peníze, které je odtrhnou od reality prostředí běžného voliče. Tito lidé nám budou i morálním vzorem, budou pilní a poctiví, chápající nutnost veřejné kontroly, omezení soukromí. Imunitu nebudou potřebovat a odposlechy jim nebudou tolik vadit. Budou mít dostatek sebereflexe a v případě selhání chybu přiznají a odejdou, aby uvolnili místo čerstvým a neopotřebovaným. Cožpak takové lidi nemáme?