Vodovodní kohoutek

Vodovodní kohoutek Čas od času se něco rozbije. U nás to byl, obyčejný kohoutek u umyvadla. Odevzdav se plně neviditelné ruce trhu, běžím do instalatérství koupit nový kohoutek. Vítá mě cedule:  Srpen zavřeno. Nevadí, jdu do jiného obchodu. Ouha, místo fitinků a vodovodních baterii tam teď prodávají umělé kytky, asijské sošky a k tomu všude smrdí vonné tyčinky. Po tomto dalším neúspěchu se posouvám do vyhlášené, specielní instalatérské prodejny. V prodejně nikdo, jen uprostřed stojí za pultem prodavač a telefonuje. Jsem metr od něj a naivně čekám na obligátní otázku:“co si přejete?“ Pan prodavač se ale netáže, telefonuje. Cítím, jak mi začíná rychle bušit srdce. Stále telefonuje. Mé chřípí se už pohybuje jako u býka v koridě. Se zbytky sebeovládání se prodavače ptám, zda má mnou požadovaný druh vodovodní baterie. Aniž přeruší telefonní hovor oznamuje: „nemáme!“. Dopotácel jsem se domů, sednul do auta a jel na kraj města, do jednoho z těch prodejních řetězců, kde na jednom konci koupíte cement a na druhém kvetoucí muškáty.  Baterii jsem koupil i s těsněním a v klidu jel domů. Jenže v autě pouštím rádio. Co čert nechtěl, v rádiu zrovna mluví předseda nějaké stavovské komory maloobchodníků.  Do éteru chrlí, jak je nespravedlivé, že se staví obchodní řetězce, pro malé obchodníky je to diskriminující a vláda, či parlament s tím musí něco udělat. Já se po tom všem, co jsem toho dne zažil, tak rozčílil, že mimoděk sešlápnu plynový pedál a nepřiměřeně projíždím místem, kde se měří rychlost. Kamery na sloupech cvakají, jako bych byl držitel Oscara. Řeknu vám, neviditelná ruka trhu může být někdy pěkná svině. Září 2012