Není fotbal jako fotbal. Například Španělé. To co předvádějí, není žádná hra pro diváky. Jedna přihrávka, druhá, třetí, nudně přesně na nohu spoluhráče a zase je plynulost hry přerušena golem. Kopaná hraná v naší lize, to je jiné kafe.
To napětí, zda hráč zpracuje přihrávku. Proč před branku neodevzdat míč soupeři? Diváci chtějí prožívat zvraty. Nebo ti hulvátci v anglické lize. Tam faulovaný hráč naprosto nevychovaně, bez ohledu na postavení rozhodčího, okamžitě vyskočí ze země a rozehraje další hru. V české lize vládně jiná noblesa. Faulem postižený hráč leží na trávníku a galantně čeká, až k němu rozhodčí doběhne. Co z tribuny vypadá jako bolestné svíjení, je ve skutečnosti uznání práce pracovníků údržby trávníku, jak je hebký, dobře střižený. Ještě se počká, až přiběhne četa s ukázkou zdravotnických nosítek a už může náš fotbalový džentlmen vyskočit na vlastní. Poskakování, připomínající bolestné kulhání, je ve skutečnosti ukázka divákům, kterou nohou bude faulovaná hvězda, kopat trestný kop. Samostatnou kapitolou je realizace pokutových kopů. Ronaldo, Messi a jim podobní, při kopnutí penalty, bezmyšlenkovitě pošlou míč k tyči, většinou na druhou stranu, než kam skočí brankář. Celé to působí dost trapně. Borec v naší lize, v naprostém soustředění, připraví míč na značku pokutového kopu, zvolna se rozeběhne, pěkně pomalu, aby poznal, kam se hne brankář a…. Nemilosrdně trefí golmana, ať si uskakuje, kam chce. Při kopané se prostě musí myslet. Naši fotbalisté jsou připraveni hrát v evropských klubech okamžitě. A že takových máme. Na trávníku je poznáte podle potetovaných rukou. Kdo chce uspět ve světovém fotbale, musí mít na ruce, nejlépe na obou, nějaký ten nápis ztvárněný písmem, co vypadá jako rozsypaný čaj. Fotbal se musí hrát především hlavou.
