Nemoc šílených dětí

Naše děti začaly bučet. Žádná inkubační lhůta, prostě to propuklo ihned. Čekal jsem mnohé, ale tohle mne rozsekalo.

Po týdnu, kdy byly děti u dědečka a babičky, jsme si je vyzvedli a odvezli domů. Na první pohled nebylo nic patrné. Dokonce jsme nic nepozorovali ani během nakupování potřebných věcí do ledničky, aby drobotina nezemřela hlady. Vybrali si nějakou šunku a ovoce a také lahvičky s mléčným ochuceným nápojem.

V autě to začalo hned po rozjezdu. Búúú! Dost jsme se lekli. Pak jeden syn prohlásil: Ty mi piješ můj milermilk? A druhý okamžitě připlácnul dětskou ručičku na hrdlo, až mléčný nápoj potřísnil polovinu auta a prostorem se počala linout vůně čokolády. Dítě zařvalo NE! Žena, která řídila, se lekla. Opět se ozvalo zabučení a hláška: Hodně mléka, hodně chuti, prostě neodoláš.

Tohle všechno jim vydrželo po celou cestu po D5, tedy zhruba hodinu. Střídali se v rolích, bučeli, plácali lahvičky a tvrdili, že nikdo nic nepije. Do toho sem tam připletli hlášky z Anděla Páně 2 a z několika dalších oblíbených filmů. To už jsme se chytali a hráli jsme tu hru s nimi. Přestali bučet, až když byly lahvičky prázdné. Jsem zvědavý, co budou dělat, až je osloví reklama na Clavin.