Nejkrásnější den v životě?

Letos se roztrhl pytel se svatbami. Asi je to každý rok stejné, ale letos se nám dostalo mnoha báječných pozvání. Zažili jsme toho opravdu hodně, zejména moje žena. Ta si svatby vyloženě užívá.

V sobotu se konala zatím poslední svatba, na kterou nás pozvali. Mladí kamarádi, které známe již dlouhá léta. S Petrem jsme dokonce jeli v roce 2008 Kočovné divadlo a byla to velká legrace. Mám na něho jen dobré vzpomínky. Dokonce složil a nahrál písničku o poutnících. Je moc povedená. Bylo to poté, co se mnou jako jediný došlapal Putování bez přestání (v roce 2010 jsme ťapali tři dny a dvě noci v kuse).

Obřad je naplánovaný na 11:30 hodin, na zámku ve Ctěnicích, kousek za Prahou. Krásný areál, kam občas jezdíme za prací. Pokud nebude pršet, koná se obřad v parku. Prší celou noc  a celé ráno. Vůbec se mi nechce z postele. Dávají Monka, což je takový bláznivý detektiv, co má víc problémů, než já.

Nakonec se vykopeme, já se obléknu do čerstvě vyčištěného obleku. Moje žena je v náhradním oblečení, protože její šaty ještě čekají v čistírně. Včera to prostě nezvládli. Musíme vyzvednout kamarádku Petru, která pojede s námi. Jsme domluvení na desátou před jejich domem. Ještě není připravená, jako správná žena. Čekáme asi deset minut a já začínám být nervózní, že to nestihneme.

Pak přejedeme do obchodního centra, kde se nachází čistírna. Manželka vyběhne pro šaty, připravená se převléknout na toaletách. Nemáme moc času. Za deset minut mi volá jakési cizí číslo. Rozrušená manželka mi sděluje, že nemá telefon a že jí zničili šaty a že nemá co na sebe a že máme hned přijít. Volá z telefonu paní z čistírny.

Doběhneme tam, už vypisují škodní formulář ve třech kopiích. Žena vplouvá do obchodu, aby si vybrala nové oblečení. Jsme ve skluzu asi půl hodiny. S šíleným pohledem nájezdníka oběhne všechny stojany a sbírá alespoň trochu použitelné šatstvo a s balíkem vbíhá do kabinky. Ozývají se podivné zvuky. Nakonec se objeví v modrém overalu a moc jí to sluší. Sice brblá, ale jdeme k pokladně, kde nějaká paní zápasí s platební kartou.

„Dobrý den, já už si to nechám na sobě, děsně pospícháme.“ Omlouvá se nakupující.

„Ale já musím sundat čip, ať nám nepípáte,“ protestuje prodavačka.

„Tak já se trochu nakloním.“

A skutečně, žena provede gymnastický cvik a přiloží se k dekódovači. Cvakne to a čip odpadne.

„Ještě potřebuji ten špendlík z druhé strany,“ strachuje se paní za kasou. „Ale já vám tam šahat nebudu!“

A manželka se počne kroutit, jako by měla zažívací potíže a nakonec na zem vypadne kýžená součástka. Chvatně zaplatíme a vyrážíme z obchodu, abychom přejeli do Ctěnic.

Přijíždíme přesně, svatba se už řadí do dvojstupu, přesně podle protokolu. Mají báječnou organizátorku a tak musím ženu klidnit, aby jí do toho nekecala. Ráda totiž organizuje cizí svatby.

Obřad se koná uvnitř zámku. V gotické místnost, kam se vejde tak polovina přítomných. Přesto se tam nacpou, jen já zůstávám v předsálí. Naštěstí nejdou zavřít dveře a tak mám alespoň zvukový přehled. Ženich bere kytaru a ještě před obřadem své nastávající zahraje speciální píseň, kterou sám složil. Všichni jsou dojatí, včetně obsluhy přehrávače.

Nakonec si řeknou i své ano a jdeme se fotit do zahrady, musíme využít chvilky, kdy neprší. Je to veselé focení a vznikne spousta krásných fotografií. Pak se ovšem musíme rozloučit, protože nás čeká slavnostní oběd na počest tety Marcely, která slaví narozeniny. Krásně to naplánovala, abychom všechno zvládli a nikde se neomlouvali.

Po báječném obědě se jdeme domů převléci, do pohodlnějšího oblečení. Pojedeme na druhý konec Prahy, kde se koná svatební afterparty. Manželka mi rozmluvila možnost, že pojedeme autem, protože se chce také jednou napít a já řídit prostě nemůžu.

Vyhledal jsem proto spojení hromadnou dopravou. Není to tak složité. Nejprve nastoupíme na tramvaj, Zenklova už naštěstí funguje. Dojedeme na Palmovku, kde přestoupíme do metra a vystoupíme na Černém Mostu. Zde svižně vyhledáme nástupiště, odkud odjíždí autobus, který nás doveze až do Dolních Počernic. Pohoda. Asi hodina v pohybu.

Z hodiny se staly hodiny dvě. Nějak to nenavazovalo, ale užili jsme si cestu i tak. Dokonce jsme po chvilce bloudění našli i restauraci, kde se koná svatební slavnost. Nejprve jsem se sice vydal za úplně jinou nevěstou, do úplně jiné restaurace a nepomohla ani omluva, že v bílém vypadají všechny dívky stejně.

Už nyní se těším na další svatbu, snad nás zase někam pozvou.