Pravda? Jaká pravda?

Slýchávám, že pravda není jen jedna, ale že jich je povícero. Zdá se mi to nepěkné vůči té čisté pravdě, která je pravděpodobně pouze jedna, jen se to prostě někomu nehodí do krámu.

Na sociální síti na mne vyskočil příspěvek, jak jsou jednotliví politici pravdomluvní. Taková tabulka to byla. Až jsem se lekl. Naštěstí to bylo vysvětleno, že se jedná o poměr pravd k celkovému počtu sdělení. Ten, kdo mlčí, mohl být klidně vítězem.

Pro pravdu se leckdo do krve hádá, a vlastně mu nejde o nic jiného, než být vítězem. Než prosadit pouze své vidění světa. Přesvědčuje ostatní, že pravda je na jeho straně, a mnohdy se mu to i podaří. Argumenty, křikem, pláčem, gestikulací. Najednou je pravda jinde.

Ta pravda, která vítězí. Ta pravda, pro kterou upalovali, a jinak fyzicky odstraňovali.

Je zvláštní, že máme milosrdnou lež. U pravdy tenhle přívlastek nějak nefunguje. Pravda neumí být milosrdná. Vždy přesně cílí na naše nedostatky a selhání. Proto ji mnoho lidí nemá rádo, a snaží se ji ohnout, obrátit naruby, přizpůsobit svým pohodlnostem.

Pravdou se zaklínají největší lháři, a nechávají zaniknout nakyslou pachuť ze lži v bouřlivém potlesku svých posluchačů, kteří nekriticky hltají všechna slůvka, která vylétávají z úst řečníků. Vždyť jsme jen lidé a chybovat je lidské, říkáme si, abychom nemuseli přiznat vlastní selhávání. Necháváme se oblbovat dobrovolně, a za nějakou dobu snad dokonce přijmeme myšlenku, že pravda vlastně ani neexistuje.

Uchlácholíme se sladkostmi, penězi, bohatstvím, majetkem, sladkými řečmi našeptávačů. Necháme se ukolébat loďkou sebeklamu v klidných vodách nicnedělání. Začneme věřit každému, že to s námi myslí dobře, a pravdu ponecháme bláhovému snažení romantických básníků.

A pravda? Ta tu bude stále. Pořád bude čekat na naše prozření, protože některé věci se s věkem nemění. Jsou stálé, můžeme se o ně opřít ve chvílích, kdy je nám ouvej. Jen si jich prostě dostatečně nevážíme, protože jsou obyčejně normální.