Můj syn po mně střílel ze samopalu

Takové pohodové odpoledne to bylo. Pak přišla babička a přinesla vnoučkovi dárek. Odpoledne se proměnilo v masakr bez možnosti rozumné domluvy.

Sedíme v Klubu a povídáme si. Jako každé všední odpoledne, než přijdou první kamarádi. Ospalé paprsky unaveného slunce olizují gobelín. Vládne všeobecná pohoda. Děti si hrají s autíčky, čtou si v knížkách, dívají se na pohádky, snaží se počmárat kdejaký papír, převrhnout skleničku s pitím a tak. Do této idylické pohody přijde babička, objedná si kávu do skla a předá dětem papírovou krabičku s neznámým obsahem.

Pohodové odpoledne se proměňuje. Starší z vnoučků se na krabičku vrhá a vytahuje staré plastové a cínové figurky, co přežily moje dětství. Většinou jsou to kovbojové, indiáni, vojáci, sem tam policajt či nádražák. A hned staví armádu. Chce bojovat. Zjišťuje, že máme k dispozici granáty, samopaly a pistole. Přestože mám početní převahu, nemohu vyhrát. Jeho superhrdina je prostě neporazitelný a prakticky neprůstřelný.

Zkouším to tedy jinak. Co kdybychom se domluvili a byli přátelé. Synátor to kategoricky odmítá s odůvodněním, že musíme bojovat, aby se střílelo. Zkouším taktiku střelby na nepohyblivý, tedy neživý terč. Odmítá, prý je to nuda. Hraju na city, že vojáci mají rodiny a děti, které na ně doma čekají a budou děsně smutné, když se nevrátí. Vysměje se mi, že jsou to jen gumové figurky, které bydlí v papírové krabici a dál pálí ze samopalu.