Už v popisku mého profilu zde se popisuji jako trochu jiný student - rozuměj jiný, než minimálně ta viditelná část z nás, v některých pohledech a názorech na svět kolem nás.
To je patrně největší důvod toho, proč jsem se v loňském roce často styděl býti studentem a členem akademické obce. Věřím však, že k tomu vedla i řada důvodů objektivních, které vyplývaly z událostí, jež loňský rok přinesl.
Po 27 letech od sametové revoluce a prosazení demokracie a právního státu u nás začalo v intenzivní míře docházet k pochybnostem a otázkám, zda se nevracíme v čase a míříme tam, kam bychom asi měli/chtěli. Zda a jak jsou tyto otázky relevantní bych nechal jiným lidem a místům. V paralele s každým takovým momentem přicházely k věci i vyjádření, akce a názory akademické obce, respektive její studentské části. Vše vyvrcholilo oslavou výročí 17.listopadu, po kterém jsem nejvýrazněji ve svém studentském životě přemýšlel o častém despektu politiků a celé veřejnosti, který je možno zaznamenávat v médiích, na ulicích, v hospodách, a který lze stručně shrnout jako "pořád ještě dětské, naivní, nereálné atp. názory na svět kolem nás". Nutno doplnit, že jsem takovému pohledu musel dávat v tu chvíli hodně za pravdu.
Nejvíce negativně mě zaujaly dva momenty, které rozhodně nepřispěly nějakému fakticky výraznějšímu vnímání studenstva za pozitivně klíčovou skupinu společnosti. Zaprvé reakce (studentů) Vysoké školy uměleckoprůmyslové na demonstraci na Palachově náměstí, kterou představený této instituce veřejně označil za akademický pohled (tzn. nás všech, automaticky i mě). Odběhněme od samotné demonstrace, její podstaty, podstaty pořádajícího hnutí. Jak však může akademická obec, sama se často označující za hybnou sílu společnosti a elitu národa, dopouštět, poté deklarovat a poté absolutně přejít pouze a jen totálně infantilní jednání?
Druhým momentem byl proslov akademického senátora na Albertově, kde odvyprávěl ty nejteoretičtější učebnicové definice pojmů jako demokracie, právní stát či svoboda slova a naprosto plytce a nekonkrétně hovořil o nedostatcích a jakýchsi řešeních.
Takové věci pak jen potvrzují zmíněný pohled veřejnosti na studentstvo jako naivní a idealistické bez špetky reálných zkušeností, znalostí a základu. To vše násobeno až provokativním zdůrazňováním vlastní důležitosti jako hybné síly společnosti a elity národa.
Na následné vysvětlení jsem se zástupců akademiků ptal, odpověď jsem bohužel žádnou nedostal, proto ani nevím, zda je část studentů, kteří o tom vůbec nějak takto přemýšlí či občas někdy uvažují nad tím, že i za ně vlastně takto někdo někde mluví a jedná. Obecně mi pluralita názorů na akademické půdě chybí, je otázkou, zda je vůbec veřejně takto možná. Budu rád, když to jednou možné bude a bude to naplňováno.
