Nezávislost soudní moci se musí rapidně změnit

Takový názor ve mně zraje už déle, poslední kapkou jsou stále více se veřejně objevující případy rozhodování našich soudů o pomanželské péči o děti. To je vrchol arogance a diletantství.

Základní zásadou rozhodování o jakýchkoliv poměrech dítěte by mělo být, co nejlépe a nejrychleji rozhodnout v jeho zájmu. Upozadit všechno ostatní, včetně zájmů jednoho nebo druhého rodiče, někdo v nějakých případech ten poražený být musí. Dospělý člověk si musí i s nepříjemnými věcmi, na kterých se svobodně podílel – protože ano, dospělí tu rodinu založili, oni se vzali, oni nejsou schopni dál pokračovat, oni to neumí rozumně vyřešit – vždy poradit.

A teď ty soudy. A všechny další instituce se na tom podílející – OSPODY, ombudsmani, znalci.. Protože i ty v tom mají obrovskou roli, i ty u nás mají všechny ty příjemné výhody – orgánů bez jakékoliv odpovědnosti, s totální nezávislostí na čemkoliv. A nikdo ani nezkouší do toho šáhnout, protože na všechno se vytvoří orgán a ta chobotnice už je skoro nepolapitelná.

A pak si v rozhodnutí můžeme přečíst věty typu „Znalec vysledoval přehnanou závislost dítěte na matce/otci, vůbec nemá rád druhého rodiče. Navrhuje se odebrat a ihned zvykat na druhého. (Způsoby? Nevím. Klidně asi zavřít do ústavu, přivázat k posteli, otevřít mozek..)“ Tak se hořce smějete, jak tohle vůbec někdo vytvoří, říkáte si, to je věda, ta zamrzla v učebnicích 50. let. Všichni tihle psychologové a sociologové, co rozhodují o osudech lidí (dětí!) z učebnic, kdy ještě v každé se píše něco jiného, úplně mimo realitu.

Úsměv Vám zmrzne, když čtete dál: „Soud se s názorem znalce ztotožňuje, je rozhodnuto“. Dítě furt v nějakém dočasném režimu (tj. samozřejmě i ve stresu), rodič se brání. Rok, dva, rodič na prášky, dítě už o něm v lepším případě neví, v horším nesmí samo do koupelny, aby žiletka, žíly… však víte. Soudce má čas. Stěžovat si? Cože? Na nás, NEZÁVISLÉ soudce? To si zkus! Kolegialita samozřejmě existuje velká, proč taky ne, do 70 máme všichni klid a pohodu.

Je to jak rozhodovat o tom, kde skončí porcelánové nádobí po babičce, u koho auto. Ne člověk (dítě!). Samozřejmě názor dítěte by v té věci měl mít i v poměrně nízkém věku velkou váhu. Ve skutečnosti? Cože?! Nějaký procesní práva pro dítě? Kde to žijete, akorát starost navíc.

Řešení? Totální překopání. Protože takhle to ten Montesquieu opravdu nemyslel. Každá moc, tedy i soudní je tu od lidí a pro lidi. Ne opačně. Žádné automatické doživotní mandáty. 10 let, a pak rozsáhlé přezkoušení ve všech aspektech. Nezvládneš? Konec. Ta nezávislost? Jasně zdůraznit její význam. To neznamená nulovou kritiku, když to objektivně „děláš na nic“. To neznamená, že nemusíš nic vysvětlovat, nikomu se zpovídat.

Jasná právní i trestní odpovědnost. Ne jen směšná kárná. Jen se klepej, že tě to dítě v dospělosti zažaluje za nemajetkovou újmu, že jsi mu svou arogancí a diletantstvím zničil život. Ale ono by o tom všem zase musely rozhodovat soudy, co? No jo, ta chobotnice už je skoro neřešitelná..