https://www.podb.cz/clanky-texty-nazory/evidence-skutecnych-majitelu-jako-dalsi-nesystemova-databanka-statu
Na přelomu roku začala budit pozornost podnikatelů tzv. evidence skutečných majitelů. Ano, tato evidence existuje a to více než rok. Debaty o definici „skutečného majitele" a jeho uzákonění je ještě staršího data. Vzhledem k tomu, že se opět, jak už to tak (bohužel) v oblasti právní úpravy podnikání v posledních letech bývá, jedná o téma kontroverzní a rezonující, v tom posledním roce je možno vyhledat desítky různých článků a komentářů odborníků i laiků a já nemám ambici tvořit další. Opět bych se pokusil spíše o vypíchnutí nejdůležitějších a nejzajímavějších poznatků a skutečností a o jakési shrnutí ve vztahu k podnikatelům, s důrazem na ty menší a střední.
Nejprve snad tolik, že se jedná o evidenci skutečných majitelů právnických osob. U podnikatelů tedy typicky obchodních společností – veřejných obchodních společností, komanditních společností, společností s ručením omezeným, akciových společností, případně obdobných evropských entit. Tato evidence a regulace se tedy netýká živnostenského podnikání.
Skutečným majitelem je fyzická osoba. Nikoliv tedy například jiná obchodní společnost, jež je společníkem (vlastníkem) dané společnosti. Skutečným majitelem však v takovém případě může být a podle všeho jím bude fyzická osoba, která za právnickou osobu jako společníka jedná a koná – typicky statutární orgán právnické osoby.
Kdo je oním skutečným majitelem obsahově a fakticky? Zde nám napovídá zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, tzv. AML zákon, který za takovou osobu považuje fyzickou osobu mající sama nebo společně s osobami jednajícími ve shodě podíl na hlasovacích právech 25 %, případně 25 % na základním kapitálu, osoba, která takovou osobu ovládá, osoba, která je příjemcem 25 % zisku společnosti. Dále takovou osobou může být člen statutárního orgánu společnosti – typicky jednatel či člen představenstva, či osoba v obdobném postavení.
Jistě sami vnímáte absolutní neurčitost vymezení skutečného majitele. A to je potřeba dodat, že uvedené je pouze pomocným vodítkem a vždy je potřeba zkoumat faktický stav vliv konkrétní osoby. Jistě také sami vidíte, že naprostou většinu těchto informací a skutečností lze již dnes vyčíst z veřejného obchodního rejstříku. Jedná se tedy o další opakovanou úpravu a byrokracii. Nutno říci, že to nevychází pouze z iniciativy českého státu, ale je to převzetí práva EU.
Bezesporu se jedná o další nepříjemnou a obtěžující povinnost poctivých podnikatelů, jejíž přínosy jsou minimálně nejasné a nejisté. Proti té menšině, proti které dle všeho úprava míří, těžko reálně zapůsobí. To i proto, že nedodržení není trestáno žádnou přímou sankcí.
Vyděšení zde však dle mého není na místě. Ano, bude to bohužel další papírování, přemýšlení o tom, kdo u vás skutečným majitelem je a není, což jasně neříká ani zákon a neví to patrně ani ti, kdo by měli, ale jak už bylo řečeno, valnou většinu dat dnes již máte, vedete je, aktualizujete, uvádíte v obchodním rejstříku.
Od 1. 1. 2018 k tomuto navíc přibyla povinnost podat návrh s těmito informacemi a daty do evidence skutečných majitelů, kterou zřídila novela zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Zde je další paradox úpravy, rejstříkový zákon (založený na veřejnosti údajů) zřizuje neveřejnou evidenci skutečných majitelů. Do evidence budou mít přístup taxativně vymezené (státní) subjekty – například soudy, exekutoři, ČNB, banky, Finanční analytický úřad, správci daně, NKÚ atd. V budoucnu se však v návaznosti na evropskou úpravu předpokládá veřejnost této evidence
Po celý loňský rok byla tato povinnost osvobozena od soudního poplatku, změna pro tento rok fakticky spočívá v tom, že je návrh zpoplatněn soudním poplatkem 1.000,- Kč. Na závěr otázka sankcí, která vás asi velmi zajímá. Platí, že za nedodržení popisované úpravy nehrozí v současnosti žádná přímá právní sankce. Faktické sankce se z logiky nabízejí. V jedné rovině je to jakési vzbuzení negativní pozornosti, které může vést například až k odmítnutí služeb ze strany banky v kontextu AML zákona, dále je to zejména nemožnost účastnit se veřejných zakázek, kde je povinností zadavatele si ověřovat informace v evidenci skutečných majitelů.
