Dnešní svět nám nabízí tolik možností a příležitostí, že je někdy fakt těžký rozhodnout se, co vlastně doopravdy chceme. Nebo alespoň pro mě.
Celkem dost mých konverzací s ostatními vypadá takhle: „Hele, tobě je 25 a fakt nevíš, co chceš dělat? To já v tvým věku...“ „Ježiš, ale dneska můžeš dělat úplně cokoliv, chápeš?“ Když se mě někdo zeptá, čeho chci dosáhnout, co budu jednou dělat a nebo kde budu za 10 let (to je vůbec ta nejlepší otázka), odpovídám, že nevím. Protože já prostě nevím. Jo, je mi 25 a pořád ještě netuším. Jeden čas jsem si myslela, že jsem divná, když všichni kolem mě mají práci snů, žení se, vdávají se, dělají to, co je baví, a já se pořád ještě hledám. Ale postupně jsem zjistila, že ani oni to nemají tak růžový a kolikrát si přijdou ztraceni mnohem víc než já, akorát to nedávají najevo. Myslím, že není nic divnýho na tom, že nevíte. Horší asi je, myslet si, že víte a něco si namlouvat, i když tomu tak není. Pěkná věta, ta se mi fakt povedla.
Řekla bych, že k tomu částečně přispívá i svět sociálních sítí. Denně sledujeme krásný životy, úspěchy a projekty (zdravím Kačku Kristelovou, královnu projektů) ostatních, zatímco sami často nevíme, co si počít se životem. Taky je dobý nezapomínat na to, že tyhle krásný insta životy jsou v mnoha případech jednou velkou iluzí. Dejte teda radši follow účtům s koťátkama a nebo tomu mýmu. Protože to je teprve nádhera a ten pravej život!
Já nejsem moc ctižádostivá a ani v sobě nemám touhu po závratný kariéře a milionech na účtu – jakože nebylo by to špatný, ale víte jak, asi se bez toho budu muset obejít. Jen bych se jednou chtěla mít dobře (zatím jsem teda docela svět neúspěchu, ale třeba někdy...a nebo taky ne, no.). Akorát ještě nevím, jak toho dosáhnu. A to je v naprostým pořádku. Fakt.
A co vy? Kdy jste zjistili, co doopravdy chcete? A nebo se ještě hledáte?
