Před pár lety jsem se poprvý vydala do Vídně, do města sachru, předraženýho parkování a důchodců. Strašně jsem se zamilovala. Nejen do Vídně, ale i ve Vídni. Nic z toho nebylo, ale já se i tak přestěhovala.
V Čechách jsem všeho a všechno nechala (ne, že by toho bylo moc, spíš naopak), sbalila si svých pár švestek a vyrazila vstříc novýmu dobrodružství. Jsem tady od července, ale čistýho času sotva pár týdnů. Pořád jsem někde trajdala a tak nějak otálela. Každopádně, za těch pár týdnů, co jsem tady, jsem se stihla dvakrát přestěhovat, sehnat matraci (tvrdou jako kámen!), pořád ještě si nekoupit židli a pracovat na zemi (kopíruju rádoby cool inspirativní prostředí těch velkých, nadnárodních firem), najít si dítě na hlídání, párkrát se rozbrečet a utratit všechny prachy.
Správný čas je právě teď!
Jak poznáte, kdy je správný čas na to, zvednout zadek a udělat něco, z čeho máte strach, ale vlastně to strašně moc chcete? Já to nepoznala nijak, akorát jsem jednoho dne začala mít po krk svý tehdejší práce, dala výpověď a šla. Ale mám pár soukromých tipů:
- Jazyk. Německy umíte pár vět, dokážete pozdravit, ale raději používáte angličtinu? Bezva! Nikde nedostanete práci, a tím pádem nebudete muset ráno brzo vstávat!
- Penízky. Pokud nemáte nic, stejně jako já, jděte do toho! Pak budete s láskou vzpomínat na obědová meníčka v Praze, která se vám tenkrát zdála předražená. Aspoň se naučíte vařit. Hodně low cost.
- Kamarádi. Jestliže ve vaší vysněný zemi nikoho neznáte, balte kufry! Nebudete muset řešit ranní kocoviny, chlapy a ani nebudete utrácet za nějaký hadry – nemáte totiž s kým.
Když jsem sem šla, měla jsem pocit, že tady na mě všichni čekají. A ono ne. Občas si říkám, že jsem pitomá a ptám se sama sebe, jestli mi to za to stálo. Zatím jsem si vždycky odpověděla, že ano! Tohle město se mi strašně líbí a věřim, že za chvíli si tady najdu stejně tak divný kamarády, jako jsem já. Možná si najdu i práci, ale to je asi vzdálená budoucnost. Nebo třeba ne. Kdo ví. Ale pak bude všechno sluncem zalitý, jen musím vytrvat. Začátky jsou totiž těžký. Vždycky a všude. Je jedno, jestli jste ve Vídni, v Norsku, nebo v Horní Dolní.
A co vy? Vzdali jste se někdy svého pohodlí a šli si za svým snem?
