V poslední době se mi staly dva podobné příběhy a já jsem si řekla, že bych se konečně měla naučit říkat ne. Jinak mě to moje neustálé „ano“ přivede na mizinu.
Nedávno měla ségra narozeninky a já jí chtěla koupit nějakou kosmetiku, protože si na tom docela dost ujíždí – má to samozřejmě od těch youtuberů, že jo. Tak jsem se, se svým značně omezeným rozpočtem, vydala do Sephory. Už předem jsem měla rozmyšleno, co jí koupím, resp. jaký produkt, ale nebyla jsem si jistá značkou. Tak jsem si tam nakráčela a v mžiku u mě byla taková ta asistentka, moc milá. Tak jsem jí říkala, že bych moc chtěla nějakou bázi pod make-up, ale nevím, jaká značka je nejlepší. Tak mi slečna poradila, já jí poděkovala a chtěla jsem se odebrat k pokladně. Ale slečna v tu chvíli asi rozpoznala, že jsem jednoduchá kořist a začala mi vnucovat další věci, které se k té bázi hodí. A co jsem udělala já, která prostě neumí říct ne? Abych ji umlčela a mohla co nejdřív z té prodejny vypadnout, tak jsem si ty další věci, které mi prostě vecpala, radši koupila, protože mi bylo blbý říct ne. Ach jo. Cestou z obchodu, kdy jsem si v duchu říkala, co teď všechno budu muset omezit, protože na to prostě nebudu mít (kvůli blbý Sephoře, že jo), jsem přes slzy ani nemohla najít správnou tramvaj.
Už dlouho mi blbne nabíječka na telefon. Místo toho, aby nabíjela, tak vybíjí. Takže mi ráno nezvoní budík a tak. No prostě mě to štvalo, no. Tak jsem se jednoho dne vydala do servisu, kde se na věcičky od Applu specializují. Říkám pánovi, že bych potřebovala nové USB, protože mi to moje blbne. Taky jsem mu vysvětlila (několikrát), že když si půjčím USB od kolegy, tak normálně funguje. Pán mi říkal, že to zkusí dát na svoje USB. Já si teda mezitím šla vybrat peníze, protože nebrali karty (už to mě mělo upozornit, že není něco v pořádku, ve 21. století neberou karty?!). Když jsem se vrátila, tak pán říkal, že se telefon nabíjí pomalu a že asi bude muset vyměnit nějaký konektor nebo co, což bude stát necelý litr, ale určitě to pomůže. Ptal se mě, jestli to teda chci. Já mu ještě jednou připomněla, že když použiju jiné USB, že je všechno ok, ale že když se nedá nic jinýho dělat, tak to teda chci, no. Konektor vyměnil, protože tam prý došlo k nějakému zkratu. Já se ještě několikrát ujistila, že nebudu potřebovat nový USB, že chyba je opravdu v konektoru. Pán mi to samozřejmě potvrdil, vzal si ode mě prachy, já se div neklaněla a šla nach Hause. Myslíte, že když jsem přišla domů, tak to fungovalo? Ne! Nešlo! A mně to bylo jasný hned od začátku, ale prostě jsem nedokázala říct, že nic měnit nechci, a že chci jen to blbý USB.
No, tak tohle jsou dva moje příběhy z mnoha. Naučme se říkat ne a nenechme ze sebe dělat blbečky. Protože ti druzí to setsakramentsky rychle poznají a okamžitě chytnou příležitost za pačesy! Nevedete náhodou někdo kurzy NE?
