Víra ateistů

Běžně používané rozdělení lidí na věřící a nevěřící se zdá být jednoduché: věřící jsou přesvědčeni o existenci nadpřirozených bytostí, které nikdo nikdy neviděl, zatímco ateisté věří jen tomu, o čem se mohou přesvědčit svými smysly.

Jak prosté. Avšak každé náboženství obsahuje prvky, které prozrazují jeho skupinový charakter: rituály, symboly, odkazy na společné hodnoty, loajalita vůči vůdci. Ty jsou významnějším ukazatelem skupinové iracionality než samotná víra v ta či ona božstva.

Pohled na přiložené dva obrázky poví více než dlouhý výklad. První obraz se jmenuje Vzkříšení (autor Koltay; za upozornění na toto zajímavé dílo děkuji Janu Bockstefelovi). Vidíme zde podobiznu Klementa Gottwalda přetransformovanou do jakéhosi kosmického tělesa umístěného na obloze, takže k němu prostí smrtelníci musí chtě-nechtě vzhlížet. Na obraze nechybí komunistická Madona, komunistický anděl v bílém, ukazující hledající duši správnou cestu, a mezi oblaky plachtící dělník mávající standardou. Muž v levém horním rohu symbolizuje touhu po svobodě a jeho žalář naznačuje, že existuje nepřítel, který chce vše krásné, co je na obrazu naznačeno, zničit.

I druhý obraz je bohatý na nevšední atmosférické jevy, ale v porovnání s Vzkříšením je spíše umírněný: nelevituje zde jediný anděl. I zde ovšem dominuje rudá barva (je-li Ježíš zobrazen oblečený, vede i na jiných obrazech červená či rudá barva), máme zde standardu, nepřítele (spícího, zatímco Ježíš a my bdíme). Ježíš stojí na náhrobku a navíc je slušně vzrostlý, takže k němu opět musíme vzhlížet.

My moderní lidé se považujeme za racionální, ale ani my nejsme odolní vůči působení symbolů. Není náhoda, že jedna z našich dvou nejsilnějších politických stran zvolila za symbol ptáka (opět implikujícího nutnost vzhlížení) a druhá květinu, která je červená a vyzbrojená trny. Stejně tak je zcela zákonité, že nás politici bombardují slůvky, jejichž význam je vágní a proměnlivý, která ale dokáží vyvolat emocionální odezvu: mír, spravedlost, prosperita, národ atd. I tato slůvka fungují jako symboly, ke kterým vzhlížíme a o které se bojíme. Rudá barva je v textech politiků nahrazena dramatickými výrazy jako smrt, krev, boj, smrtelný hřích a cesta do pekel. Lze ukázat, že čím častěji daný politik tyto výrazy používá, tím větším je demagogem a tím více uniformní jsou jeho příznivci.

Pozor tedy na neustálé připomínání „vyšších“ hodnot (patří sem i zdraví, suverenita, svoboda a jednota) i na odkazování na krev, smrt a boj. Uvěřit těm, kteří nás jimi zahrnují, znamená nechat se zmanipulovat.

Zdroj: Petrák, M.: Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku (Dybbuk, 2011), kapitoly Politická náboženství a Jazyk víry.

Publikováno na Neviditelném psu, 14.11.