Může dnes laik ještě vůbec učinit vědecký objev?

Práce na teorii o vzniku náboženství mě dovedla do psychiatrické léčebny v Bohnicích.

Pouští-li se člověk do nějakého většího životního projektu, někdy se neubrání představám, jak to bude vypadat po jeho dotažení do konce. Přestavuje si sám sebe, jak vystupuje na stupně vítězů, jak mu všichni gratulují či jak je oslavován ze všech stran. Mně se v mozku vylíhla představa, jak při zasedání spolku Sisyfos přebírám od doktora Grygara cenu Bludný balvan.
Byl jsem si dobře vědom, že psát odbornou knihu a v ní prezentovat jakousi vlastní „vědeckou“ teorii, je nejjistějším způsobem, jak se zesměšnit (vybavuje se mi jistý mladý Slovák Artúr Bolčo vulgo Bolstein, který si myslel, že vyvrátil teorii relativity Alberta Einsteina, ovšem přehlédl chybu hned na začátku své knihy).
Přesto jsem se do psaní pustil. Vše mi do sebe zapadalo, má teorie se zdála konzistentní. Studoval jsem literaturu s předsevzetím, že pokud narazím na cokoliv, co by teorii vyvracelo, popř. pokud zjistím, že není původní, práci ukončím. Nestalo se tak, knihu Skrytá autorita jsem dopsal.
Jádro celé myšlenky spočívá ve faktu, že naši předchůdci žili v malých skupinách, které spolu občas obchodovaly, vyměňovaly si samice, ale především spolu bojovaly a jedna druhou snažily vyhladit. To vedlo ke skupinovému narcismu – přesvědčení, že právě má tlupa je ta „vyvolená“ a tedy nekonečně cennější než ostatní tlupy. Druhým důsledkem byla víra, že konkurenční skupiny jsou ničemné, bezcenné a pokud možno určené k likvidaci. Na podporu teorie, že právě zde leží kořeny náboženské i politické víry jsem shromáždil kupu argumentů, což vedlo k paradoxnímu závěru. Jeden čtenář v diskusi napsal, že v knize se nenachází nic nového. Trochu mě tento názor těšil, trochu mě zároveň nutil k povzdechnutí nad tím, kam může snaha o pečlivé vyargumentování vést.
Ateisté s teorií velký problém neměli, ale co věřící? Při hledání kořenů víry se opírám výhradně o evoluci. Uvažoval jsem o zkontaktování Radia Proglas či televize Noe, ale kamarádka-katolička mě od toho odradila. Se sympatickým nadhledem mi řekla: „My katolíci máme dost sporů sami mezi sebou a ty bys mezi nás chtěl zanést ještě něco dalšího.“ Každopádně ani tato kamarádka ani kamarád-evangelík s mou argumentací vážný problém neměli. I když myšlenka o víře coby produktu pravěkých válek se zdá být z povrchního pohledu zaměřená proti náboženství, nijak negativně se vůči ní nepostavil ani teolog a psychoterapeut Prokop Remeš, kterého jsem navštívil v jeho kanceláři v bohnické léčebně (čtenáři, kteří se těšili na vyprávění o tom, jsem se zbláznil, mi snad na tomto místě prominou), byť více než o vztahu víry a meziskupinové agresivity mluvil o náboženství a strachu ze smrti.
Předpokládám, že teorie o vzniku víry coby produktu meziskupinové agresivity se dočká i své oponentury. Zatím se nestalo nic horšího, než že ji kulturolog Jan Lukavec označil v MF DNES za „diskutabilní“. Kniha se v prosinci dostala mezi tři nejprodávanější z oboru sociologie, což mě těší, ale menší radost mám z toho, že teorie stále do velké míry čeká na své oponenty. Můžete se k ní, či k jejímu nastínění v tomto článku, vyjádřit i v diskusi.

Psáno pro blog.aktualne.cz.