Zatímco školství v ČR usiluje o inkluzi, školství Afgánistánu jde cestou exkluze

V českých školách bude brzy zavedena  inkluze handicapovaných dětí do tříd. V Afgánistánu je už delší dobu zaváděna exkluze ctných religiozních dětí místních Tálibů, kteří se musí šrotit poučky z Koránu  do zblbnutí v madrasách.

Vzpomínám si, jak jsme coby mladí rozjásaní pionýři  byla přítomni otevření praktické školy pro mentálně anebo fyzicky handicapované děti a studenty praktických oborů středních škol v  našem malém moravském městečku. S velkou slávou ji otevřel náš starosta a pokojně fungovala do té doby, nežli byly v rámci úsporných opatření fyzicky handicapované a mentálně postižené děti začleněny do speciální třídy v  jedné velké základní škole. 

Zde byly  vzděláváni  autisté anebo děti, co nezvládaly běžnou denní výuku v rámci průměrného kolektivu běžné třídy. Staraly se o ně speciálně vzdělané učitelky a měly pro ně vypracované osnovy, jež prospívaly jejich psychickému i praktickému vývoji. Děti přitom měly možnost přirozeného kontaktu s žáky ostatních tříd a nebyly od nich izolovány. Takže se od nich mohli leccos naučit. A pak přišel nápad s inkluzí, jež funguje dobře například v Irsku, kde mají děti každé svého privátního asistenta a kolektiv dalších nepostižených dětí je vycvičen tak, že tyto děti nešikanuje. 

Stojí to ale řadu miliard navíc. Irsko si to zatím, i přes velké ekonomické problémy, může dovolit. Hovořila jsem s moravskou babičkou jedné dívky, jež navštěvuje naši praktickou třídu a je v ní spokojená, dokonce je tam její vnučka premiantkou. Nyní přemýšlíme společně nad tím, zda postižené děti v rámci inkluze nebudou rušit zdravé děti, zda se pro ně najde tolik kvalifikovaných asistentů a zda se nestanou předmětem šikany.

Václav Klaus mladší šel ale ještě dál, sdělil, že pokus o inkluzi je pokusem novodobých sociálních inženýrů rozbít dobře fungující struktury české školství a zničit naše tradiční hodnoty a tiše zašuškal v TV,  že by se snad mohlo jednat o spiknutí nové levice.

Po shlédnutí pořadu o novém systému školství v rámci madras na al-Džazíře, jež si v posledních letech zavádí Tálibán v Afgánistánu  a jež  jsou v Afgánistánu rok od roku populárnějšími, jsem naznala, že tam se rozhodli vydat, na rozdíl od nás,  cestou exkluze. Tálibové, potomci mudžahídů, kteří bojovali proti SSSR a jejich socialismu se sponzorstvím USA a Saúdské Arábie, si vždy o sobě mysleli, že jsou exkluzivní. Jejich vize islámského práva šaría, jež by ráda vrátila svět do 7. století našeho letopočtu, do doby raně středověké, se jim jevila jako geniální.

Na chvíli se jevila geniální i USA a Saúdům. Ti ale pak vyměkli, řekli si, u nás to bude jiný, u nás povolíme telku, povolíme vzdělávání dětí v normálních školách a budeme péci s USA. Všichni se budou v naší zemi moci dívat na telku, budeme tam mít ženské hlasatelky, jen budou mít zakryté vlasy. 

Při zprávách ze zahraničí ale povolíme, aby zahraniční političky byly v naší telce s odhalenými vlasy, protože by nás animační úpravy těchto žen stály nedozírné prostředky. Našim ženám nakukáme, jak jsou ty odhalené vlasy hříšné a bude to. A zadařilo se. V Saúdské Arábii, jež Táliby spolu s Pákistánci vypěstovali, nyní mohou děti i radikální wahhábistů sledovat televizi, a dívat se na zpívající animované postavičky s tou podmínkou, že tyto postavičky zpívají ryze posvátné muslimské písničky. Vlk se nažere a koza zůstane celá. 

Touto vizí světa, kdy ženy chodí pokrytecky v burkách a přitom nechají své děti koukat na animované zpívající komiksy a ještě k tomu tyto ženy v Saúdská Arábii občas pracují, a tak se vymykají svým chlapáckým manželům z kontroly, Tálibové  pohrdají jakožto něčím zkaženě demokratickým a zápaďáckým. Saúdy ale už nechali Saúdy, protože dobře ví, že mají nad nimi navrch svým vlivem a kapitálem, a soustředí na renovaci svého Afgánistánu, kam nejprve SSSR a posléze USA vnesli jimi nenáviděné novoty. 

Tálibové dobře pamatují, jak je sovětští učitelé nutili, když vstoupili coby pomocná vojenská a civilizační síla k jimi instalovaným afgánským komunistům, poté co si odpráskli nespolehlivé kruté afgánské komunisty, hrát na klavír Rachmaninova. Jim to klukům tehdy vůbec nešlo, protože měli od střílení na ty zlý komoušský Rusáky ze svých kalašnikovů otlačené prsty.

Pamatují i na to, jak je sovětské učitelky nutily juchat, je kluky a holky, dohromady v jedné třídě a říkaly jim, že všichni lidi jsou si rovni, jak muži, tak ženy a hlásaly v jejich Afgánistánu Václavem Klausem mladším nenáviděné levičácké sociální inženýrství. Naštěstí si Rusáky společně s USA a Saúdy vyštvali za velkých fyzických ztrát na obou stranách.  

Pak si mohli klidně pomaličku krásně zabrat Afgánistán, když by se na ně nenalepil Usáma Bin Ládin se svou al Kajdou, již nyní Tálibové nenávidí, protože se kvůli ní načas museli po atentátech na Dvojčata stáhnout  do Pákistánu. To  Táliby dost naštvalo, protože si  v Afgánistánu dávali krásně dohromady svou patriarchální společnost na úrovni 7. století, už měli i svou vládu, a krásně si odstřelili veškeré nemuslimské, dle jejich názoru pohanské památky. Po invazi USA museli čelit dalšímu příkoří demokratizace jejich už skoro dokonale potálibštěné společnosti od vlády  USA, jež si do afgánské vlády nasadila své lidi, kteří USA zobali z ruky. 

USA začali v Afgánistánu hlásat v podstatě to samé jako Sověti, jen s tím rozdílem, že Sověti chtěli, aby vše bylo státní a USA, aby vše bylo zprivatizováno. Ale pro Táliby to bylo to samé, zase ti zápaďáci chtěli, aby  jejich holky byly rovný těm jejich bojovným klukům a zase chtěli do Afgánistánu vnést své hříšně materialistické zkažené praktiky.

Tálibové toho měli dost. Dlouho ale byli díky vlivu USA v defenzívě a stáhli se do svého milovaného Pákistánu. Jakmile se ale vojska USA odtáhla a místní obyvatelstvo zjistilo, že jejich zkorumpovaná vláda pod taktovkou prezidenta Karzáího není to pravé ořechové, a že jejich republika byla rozkradena zkorumpovanými úředníky a oni musí pěstovat mák, aby se uživili, začali Tálibové v Afgánistánu opět s podporou Pákistánu uplatňovat  svůj vliv. Dobyli relativně značné území a tam si pomaličku, polehoučku zase společnost tálibánizovali.  

A to už hezky od školek, základních škol a plánovaných středních a vysokých škol.  Většině normálně myslících Afgánců se to moc nelíbilo, protože tálibský školský systém je založen na čistě religiózních praktikách a zcela opomíjí zvláště pro dívky studium matematiky, historie, zeměpisu, přírodních a společenských věd. Zatímco mladí chlapci se snad něco z těchto oblastí dozví, dívky v madrasách, jichž je nyní v Afgánistánu už 3100 a nejsou registrovány,  jsou nuceny se pouze memorovat nazpaměť po dobu 12 hodin Korán a nic jiného se zde nenaučí.

Tyto školy v něčem připomínají buddhistické kláštery, kde mladí mniši neustále dokola drmolí zenové poučky do zblbnutí, anebo středověké školy pro řádové sestry. Tehdy ještě nebyla moc rozvinutá matematika a další vědy, a tak se dívky učily z obrázkové Bible správnému duchovnímu křesťanskému životu v cudnosti a pokoře k Bohu.

Zatímco naše jeptišky ale většinou měly možnost shlédnout osobu svého vyučujícího kněze a dbalo se jen na to, aby nebyly příliš hříšné, Tálibové vše ve svých madrasách dohnali do extrému. Dívky v madrasách, z nichž nejznámější je Ashraf-ul v Kundúzu, nemají, aby nebyly provokovány hříšným zjevem svého pedagoga, možnost se na něj ani jen kouknout a pedagog jim 12 hodin denně předčítá poučky z Koránu, jež si sám vyložil po svém, schován za plentou a dívky to po něm 12 hodin řvavě opakují.

Sám učitel a zakladatel systému madras sděluje, že jej tato skvělá idea založení duchovních religiózních škol pravého islámu napadla, když soukromě vyučoval děti místních Tálibů a zjistil, že je po jeho kurzech velká poptávka. A tak to rozjel ve velkém. Sponzorují to dle slov Tálibů místní afgánští imánové, kteří mají příjem ze svých mešit a pak rodiny dívek, které prodali zlato. Školy jsou na místní poměry celkem pěkně vybavené. Mají zde kantýny s jídlem, stloukají jim různé budky, aby se nikdy náhodou nemohly vidět holky s klukama, a je to tam celkem fajn.

Dokonce i dívky sem chodící si to pochvalují. Učitel sice uznává, že je vědecky potvrzeno, že se dítě naučí o 50 procent více, když pedagoga vidí tváří v tvář, ale Alláhovi by se to jistě, dle jejich názoru, nelíbilo, a tak to dělají po svém. A co na to samy holky, madrasačky? Těm se celý systém výuky líbí. Memorování Koránu posiluje jejich paměť a předhání se mezi sebou, která se rychleji našprtá zpaměti kolik kapitol.

Je to pro ně dokonalé intelektuální cvičení. Jedna už se našprtala 67 a trumfla druhou, jež toho do hlavy tolik nenarvala. Tálibové jsou hodně inovativní, učí Korál ze 7. století a mezi to vkládají holkám nenápadně své vlastní poučky. Holky si ale stále myslí, že se to píše v Koránu. Učitelé jim například sdělují, že na západě děti své rodiče, jakmile je nepotřebují, protože jsou dospělí, naloží na vozíček a odvezou je do domova důchodců. Holky tomu uvěří, protože si myslí, že se to píše v Koránu, a naučí se to nazpaměť.    

Vzpomínala jsem si na své mládí, jak jsme měla skvělý pocit, že jsem se našrotila nazpaměť celého Vodníka a jak jsem byla hrdá, že jsem tento Erbenovský blud mohla vychrlit před celou třídou. Ale ostatním spolužákům se to nelíbilo, protože jim se Vodníka šprtat nazpaměť  nechtělo, a tak mě označili jako extrémně ambiciózní a nezáviděníhodnou arivistku. Já jsem ale měla pocit hrdého vítězství sama nad sebou. Za 2 týdny jsem celého Vodníka zapomněla, ale to bylo jedno. Zase jsem se dozvěděla něco nového z matematiky, fyziky anebo chemie. A toto něco nového se tyto holky v matracích bohužel nedozvídají. Dozvídají se maximálně základy arabské gramatiky, aby mohly číst z Koránu a to je vše.

Vůbec jim to ale nevadí, protože mají najednou ve svých hlavách jasno. Učitel jim řekne, za co všechno je v islámu trest smrti: za cizoložství manželů, dále, když někdo rychle během 3 dnů nekonvertuje k islámu a za odpadlictví. Když ale zhřeší nesezdaný pár před manželstvím, potrestá se pouze ranami bičem. Od nich Alláh chce, aby chodily v černé burce v doprovodů manželů, doma myly nádobí  a relaxovaly a rozhodně nechodily do práce. A holky na kameru  suverénně hovoří, že si jsou vědomy, že jsou stejně jako muži lidmi, ale že jejich budoucí muž bude jejich bosem a ony budou jeho zaměstnankyně a že to tak Alláh chce.

Vědí sice o jiných afgánských školách, kde se učí i matematika, společenské vědy a dějepis, ale domnívají se, že jejich škola je lepší, protože ty druhé školy připravují jen na život tento, kdežto jejich egalitářská škola na život tento i budoucí, posmrtný  a proto je jejich systém lepší. I rodiče si výchovu svých dcer pochvalují. Holky se jim jeví po dvanácti hodinách úmorného memorování a chrlení pouček z Koránu, když přijdou domů, tak nějak vyšeptané, ztichlé a pokojné. V klidu se věnují domácím pracem, mytí nádobí, podlah a když mají čas, zbožné četbě. Občas si pohrají se západní hračkou, k níž v nich ale postupně roste obrovský  odpor.

Občas ve slabé chvilce taťku sprdnou, že se chová příliš hříšně a nealláhovsky  se uchechtne. Spraží  i svou mamku, protože má chuť si zatancovat, což je dle učení v madrasách považováno jako hříšné a prozápadní. Z TV sledují pouze duchovní pořady  a pak telku rodičům autoritativně vypnou. Rodičové to chvíli tolerují, protože se jim hrozně moc líbí, jak jim ta dcera uklízí nádobí. Pak se ale časem, někteří z nich, ti nejstatečnější vzbouří a svou dceru z madras vyvedou do normální školy, protože jim dojde, že ve školách se neučí nic jiného nežli duchovní nauky a jejich dcera bude celkově psychicky zakrnělá a krajně buzerativní.

Moc o tom ale v oblastech ovládaných Tálibánem nehovoří, protože se to skalním Tálibům nelíbí a buď vyměklé rodiče, jež daly své děti do normálních škol,  seřvou, anebo jim pohrozí tvrdším způsobem. Každopádně nechtějí jít ani Tálibové moc do extrému a kvůli tomu, že si rodiče přeřadili dceru jinam, většinou  nevraždí. Jejich madrasy totiž nejsou nikde oficiálně registrovány.

Skalní Tálibové, kteří madrasy, do nichž chodí čím dál více dívek, podporují, věří,  že díky exkluzivitě slova Alláha v Koránu se jejich dcerky  nepotřebují učit nějakou matematiku anebo historii a po 12 stupních povinné duchovní výuky  se samostatně rozhodnou, jestli se stanou inženýrkami anebo právničkami anebo lékařkami. Afgánistán je prostě země netušených možností. To vše díky zázračné moci Koránu.

Zatímco u nás všechny děti povinně šprtají předepsané předměty a pak se i s dobrými výsledky nedostanou na střední školu, o kterou měli celkem dost velký zájem,  v Afgánistánu se po 12 rocích studia Koránu dostávají hned na vysoké školy a stávají se z nich renomovaní právníci a lékaři. Vše je ale možné. Děvčata si to rovněž myslí, většinou se pak ale spokojí,  protože jim učitelé v madrasách říkají, že nemají pracovat, ale jen doma relaxovat a starat se o děti, s tím, že se provdají za svého učitele, kterého nějakým zázrakem i za plentou zbliknou anebo jim jej rodiče dohodí.  

A co na to ostatní běžné afgánské školačky? Ty rády chodí na rozdíl od černých žaček v vpestrobarevných šátcích a dochází  buď do oddělených dívčích a chlapeckých škol, kde se vyučují kromě Koránu i všechny ostatní předměty, anebo do škol, kde studují jak dívky, tak chlapci. Žačky z madras označují posměšně za černé vrány a říkají o nich, že jsou zaostalé, primitivní, na úrovni středověku a že s těmito vědomostmi v životě brzo narazí.

To si žačky z madras nechtějí nechat líbit a označují žačky jiných škol za frivolní fifleny, které nechápou jejich tálibskou spiritualitu. To se ale žačkám jiných škol nelíbí. Řada z jiných žaček  jsou rovněž dcerky místních imámů a považují se za správné moderní muslimky a jsou naštvané. Nejsou ale natolik arogantní, aby se s žačkami z madras popraly. A tak na sebe maximálně pokřikují z dálky a žačky z madras lákají další žačky do svých řad. Jedna z běžných studentek nemadrasovských škol  je ale aktivnější, má jakožto dcera místního imáma velké ambice. Chtěla by vstoupit do armády a stát se generálkou, aby mohla proti těm protivnejm indoktrinovanejm madrasačkám účinně bojovat.

Taťka, místní imám, jenž ji podporuje v čemkoli, ve studiu matematiky, fyziky, chemie, literatury, dějepisu a všem, co si jeho holka zamane, ale vstup do armády své holce zatrhl, protože reálně ví, jak dokážou být místní Tálibové nebezpeční. Nechce, aby jeho holka skončila bez nohy anebo roztříštěná na placku. A dcera se mu dosti negenerálsky zhroutí a bulí  před kamerou al Džazíry, jak je ten Afgánskej svět nespravedlivej, jak tam holky nesmí jít do armády a už se jí asi v hlavě asi začíná rýsovat vzpurná myšlenka, že začne studovat v liberálnější Evropské unii na vojandu a pak se natruc svému taťkovi vrátí do Afgánistánu jako generálka.    

Občanskoprávní a ženské aktivistky poukazují na to, že madrasy nemohou být financovány z peněz vybraných imámy a ze zlata Tálibů, což Tálibové hrdě popírají. Všichni si v Afgánistánu myslí, že peníze do madras proudí z Pákistánu od místních fundamentalistických muslimů a možná ze Saúdské Arábie. To je asi nejpravděpodobnější variantou.

Občanskoprávní aktivistky dále poukazují na to, že to Pákistánci v Afgánistánu dost přepískli, protože madrasy a jejich systém nejsou normální a je možné, že se to Pákistánu časem v horizontu řady let vrátí. Pákistán je na místní poměry relativně  rozvinutou zemí, kde mají ale velký vliv fundamentalističtí islamisté. Většina studentů vysokých škol si myslí, že přírodní katastrofy vznikají vlivem hněvu božího, ale to jim nebrání vůbec ve poctivém studiu geografie, seizmologie anebo fyziky. Ostatně přiznejme si, kolik katolíků a českých bratří věří podprahově v tom samé?              

Fundamentalističtí Pákistánci a Tálibové si myslí, že  memorováním Koránu nazpaměť vypěstují nového člověka. Cílem není, aby holky primárně měly chuť kamenovat všechny cizoložníky a cizoložnice, a zabíjet nevěřící, ale aby byli všichni Tálibové natolik ctní, aby vůbec nezcizoložili a kámen na cizoložníky nemuseli použít. Proto halí své dcery do burek, aby hříšně neprovokovali jejich vilné učitele. Myšlenka to není úplně špatná, ale zvrtnout  se může kdykoli.

Holkám takto vydrilovaným se nikdy nepodaří Tálibům zcela přegumovat mozek jejich  lekcemi na úrovni pavlovovského podmiňování, aby si o sobě myslely, že jsou cvičenými ženskými opičkami, poslušně umývajícími mužům nádobí a nekujícími ve svých zrelaxovaných hlavách žádné pikle.

Tato role jim  nebude stačit. Za chvíli začnou buzerovat svého manžela, jenž má Koránu dost, protože musí také bojovat anebo sklízet mák, že není příliš ctným muslimem, že je zakrnělým muslimem, že je podčlověkem a podá na něj udání místnímu imámovi. Ten ji bude muset 100 dní dávat do latě a sdělí jí, že je příliš pyšná. Načež holka nazná, že imám je stejně takovým podčlověkem jako její manžel a vyhlásí všem imámům, kteří se ji pokusili zkrotit, svou tajnou dívčí válku.

A když se jí tato válka nezdaří, alespoň křivě ze msty udá svou sousedku z neřesti, aby aspoň někoho, když už se to tak dlouho ve škole šprtala, ukamenovali. A to je ta slavná afgánská exkluze. Je stejně nebezpečná jako naše inkluze, následky budou stejně děsivé. Zatímco u nás se budou možná škodolibé zdravé děti aspoň zpočátku handicapovaným dětem posmívat a házet po nich pravítky a kružítky, v Afgánistánu budou nově vypěstované afgánské žačky z madras kamenovat údajné cizoložnice a odpadlíky od jejich středověké vize fundamentalistické společnosti. Kružítko vypíchne českému dítěti oko a kámen rozbije afgánské  sousedce a sousedovi hlavu.